Kostarika - Nicoya - Reportáže

Jsou rybáři, kteří touží po trofejích a zajímavých úlovcích, ale jsou i tací, kteří si na rybařině vychutnávají pohodu uprostřed přírody a na velikosti úlovku jim až tak nezáleží. Jsou rybáři ochotní s vizí úlovku vstávat před rozbřeskem a pro ryby z kategorie „nej, nej, nej...“ nelitují peněz ani vydané energie. Jiní jsou spíše pohodáři a za skvělou rybařinu považují zejména tu, která začíná chutnou snídaní a za hezkého počasí s výhledy do kraje pokračuje v příjemné společnosti až do večerní oslavy úlovků, třeba i nevalných. Ale okolnosti dovedou řádně zamíchat pořadím priorit a z lovců trofejí se pak přechodně stávají leniví požitkáři a z pohodlných kliďasů adrenalinem sršící dravci.

Nicoya 1. prosince
1.prosince jsme se sešli v hotýlku na pobřeží Tichého oceánu. Zatímco Petr, Václav a Jožka už několik dnů cestovali po Kostarice a nasávali pohodovou latinskoamerickou atmosféru, Jarda ani já jsme ještě nestačili vybalit kufry. Před námi je týden rybaření na jihozápadním pobřeží poloostrova Nicoya a každý z nás je plný očekávání. Co nám přinesou příští dny? Bude moře klidné a naší jedinou starostí bude ochránit se před paprsky poledního slunce nebo se staneme odolnými proti mořské nemoci za větru a přívalových lijáků? Budeme si léčit záda a ruce zmožené zdoláváním ryb nebo jsou před námi dlouhé hodiny trávené s uhasínající nadějí na záběr? Všichni víme, že při rybaření je možné vše a proto nepodceňujeme přípravu. Sestavujeme pruty a návazce, posloucháme rady místních rybářských průvodců, vybíráme nástrahy a někteří pro jistotu rozlévají do sklenic třtinový rum, aby nám živly ovládající oceán zůstaly nakloněny.
Informaci, že kuchařka našeho pensionu je ochotná servírovat snídani už po šesté, abychom mohli vyrazit na lov co nejdříve, vítáme s nadšením. Pravda, posádka lodě č.2 (Petr, Václav a Jožka) sice navrhuje trochu si přispat a načerpat tak více sil na zdolávání mořských oblud, ale je dvojicí z lodě č.1 přehlasována.

První den na 100%
Sluncem zalité pobřeží Pacifiku tvoří kulisu ranní cesty na loviště. Naše dvě lodě letí po modré hladině oceánu a za útesem „Zdechlého kojota“ se táhne dlouhá pláž, kterou v půli přetíná ústí řeky. A tam, kde se kalné vody řeky míchají s čistou mořskou vodou, se cosi děje. Oblohu křižují hejna pelikánů i fregatek a každou chvíli se některý z ptáků vrhne k hladině, která zde není modravě klidná jako jinde, ale zpěněná těly útočících i prchajících ryb. „Támhle loví makrely, dejte tam pilkiny nebo malé poppy“, vykřikuje náš průvodce, aby se v zápětí opravil: „Ne, to nejsou makrely, to jsou kranasi, dejte tam klidně větší poppy“. „A támhle, támhle loví kohoutovci a támhle, tam, zase bonita, no dejte tam, co chcete, ale hlavně už nahazujte!“, zní povely zpoza řídícího pultu. Ještě, než jsem stačil navázat modrobílý jerk od Sebile, zasekává Jarda první rybu. Sice je to „jen“ tříkilové bonito, ale skóre je otevřeno dříve než kapitán stačil zastavit loď! A v zápětí zasekává Jarda další rybu, tentokrát makrelu španělskou, která se večer promění v lahodné sashimi.
To už nahazuji i já a hned na první nához záběr a... Co to, ale ne, sakra práce, překousnutý návazec. „No paráda, první nához a hned za tři sta...“, hlásím Jardovi. Inu, tlama španělských makrel je plná ostrých zubů a ztráty jsou možné. Naštěstí to byla první a také poslední nástraha, o kterou jsem při téhle výpravě přišel, ale to jsem v téhle chvíli ještě nevěděl a tak vztekle navazuji další lahůdku a dlouhými náhozy se snažím dohnat Jardův náskok.
Abych to zkrátil: to ráno nám bonita, tuňáci, makrely, kranasi a kohoutovci spolu s fregatkami a pelikány připravili divadlo, na které se nezapomíná. A my zasekávali, ztráceli i zdolávali jednu rybu za druhou. A pak to vše někdo náhle vypnul. Hejna ptáků i ryb zmizela a my si konečně mohli vydechnout.
Ostatně, blížilo se poledne a tedy čas oběda. „To byl mazec, co?“, volá Jarda na posádku druhé lodě. „Nádhera“, směje se Jožka. „Ale taky dřina“, sekunduje Václav. „Tak mne napadlo, že bysme večer zase mohli zajít do tý rybářský hospody, kde měli včera ty výborný krevety“, odbočuje Petr tak trochu od tématu, aby se vzápětí jen tak mimochodem pochlubil 132 cm dlouhým doradem, které ulovil na přívlač. „Jak může v takovýhle chvíli myslet na jídlo a na to, co bude večer“, napadá mne. V Jardovi záhy mizí oběd i zákusek v podobě voňavého ananasu a navrhuje, že hned vyrazíme zkusit někde najít ta hejna ryb, která přeci nemohla jen tak zmizet. „Takovýhle vedro a on by se s plným žaludkem zase hnal na ryby, jak malej Jarda“, zaslechl jsem z druhé lodě, kde se posádka pohodlně uvelebila k polední siestě.

Nevstoupíš dvakrát...
Další den mělo přijít vystřízlivění. Jsme samozřejmě ve stejný čas na stejném místě, ale hejna ptáků a ryb nikde. Počasí stejné, mořský proud stejný, ale při rybaření snad více než při jiné lidské činnosti platí, že „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Vzájemně se s Jardou povzbuzujeme, usilovně vláčíme povrchové nástrahy, zkoušíme i vertikální přívlač s třísetgramovými jigy, ale rybám se nějak nechce. Občas nám na nástrahu zaútočí mořská jehlice, povedl se jeden pěkný bluefin-kranas modroploutvý a dvakrát nám za poppy vyrazilo hejno kohoutovců, které však přešel apetit dříve, než stačili některou z nástrah ochutnat. Když se před západem slunce vracíme na kotviště, jsme unavení a zpocení. Ve světle včerejšího dne se nám naše snaha jeví jako téměř marná.
To posádka lodě č. 2 už si vychutnává koupel v bazénu a orosené pivko. „Pohoda, co?“, září věčně optimistický Jožka. „No, pohoda, to úplně nebyla, mám na rukou mozoly a jdu hledat Voltaren na záda“, směje se Jarda. „To my si to docela užili“, pokračuje Petr: „Ráno teda za bezvětří vůbec nic, ale když už nám pak bylo vedro, tak s námi kapitán zajel na takovou pláž mezi dvěma skálama, kde jsme se krásně vykoupali. No hele, bylo tam fakt narváno. Na 300 metrech pláže se nás mačkalo asi patnáct, ale super.“ „No a cestou zpátky už jsme byli nějaký líný a tak jsme většinou trolovali. Zase jsme trefili na dorada a tři jsme dostali 105 cm, 120 cm a 125 cm. A kam pudem na večeři?“, doplňuje hlášení úlovků Václav.

5x smůla a 5x výhra
Večerní relaxace v bazénu završená motivační přípravou na zítřejší rybolov a degustací francouzské kuchyně v jedné z místních hospůdek vyústila ve skutečnost, že ještě před devátou večerní se z našich pokojů ozývá monotónní oddychování a občasné pochrupování. A tak, když vřešťani a ptáci vítají před šestou ranní nový den, jsme už všichni vzůru. Z prostoru jídelny voní káva a Jarda kontroluje včerejší návazce. Patří mezi rybáře, kteří přípravu nepodceňují: ještě jednou zrevidoval obsah krabice s nástrahami, odstřihl uzly a návazce, které se mu zdály být slabým článkem udice, a vše pečlivě znovu převázal. To posádka lodě č.2 stihla při koupeli v bazénu přepočítat opice a veverky v korunách okolních stromů a dříve než jsme s Jardou byli připraveni ke snídani, měli už nalitý welcomedrink na přivítání nového dne.
Cestou na loviště jsme narazili na obrovské hejno ryb. Náhle se před naší lodí objevilo cosi, jako koberec z rybích hřbetů, který se táhl od pobřeží kamsi k obzoru. V tom pásu ryb převažoval jeden druh, který tvarem těla připomínal půlmetrového cejna, občas v hejnu zalovil i nějaký větší dravec. Jezdili jsme okolo hejna a vyzkoušeli snad všechny nástrahy, ale marně. Ani záběr. Následujících několik hodin zkoušíme známá místa, osvědčená loviště a zastavujeme i na místech, která podle echolotu a GPS-plotru vypadají slibně. Nic. Ale nepolevujeme a nahazujeme a vláčíme, co nám síly stačí. Zvláště Jarda systematicky propátrává zásoby nástrah, zda by přeci jen mezi nimi nebyla nějaká, na kterou to žrát bude. A byla. Za jedním z jeho poppů se krátce před polednem objevilo hejnko kranasů, jeden na nástrahu zaútočil, vytočil po záseku Jardovi pár metrů šňůry z navijáku a pak se vypnul. Smůla.
Po několika minutách další útok. Tentokrát pěkný kohoutovec opakovaně atakuje Jardův popp, ale žádný ze záseků nesedí. Fakt smůla.
Drobný neúspěch nemůže Jardu než povzbudit a tak nahazuje dál a s větší intenzitou. Bác ho! Další záběr, brzda navijáku ječí a pak najednou ticho. Rybě se opět podařilo zbavit nástrahy. To už je k naštvání.
Vím, jak Jardovi asi je. Zasekává dobře, brzda navijáku je seřízená, háčky má ostré a pevné, ale tak to někdy je. A mělo být hůř! Driftovali jsme asi 300 metrů přes podmořské útesy a blížili se k pláži, když Jardův popp doslova smetl s hladiny velký kohoutovec. Držím palce, ať se nic nepodělá. Marně. Když po deseti minutách zdolávání přitahuje Jarda kohoutovce k lodi, podniká ryba výpad a z háčku se osvobozuje. „Měl povolit brzdu, kohoutovci mají stejně jako kapr měkou tlamu a snadno se vyříznou“, radí náš průvodce, ale já raději nepřekládám. Kliďas Jarda vypadá, že by se mohl naštvat.
Průvodce startuje loď a jedeme asi 2 km od pobřeží. „Zkusíme dát ještě jeden drift na maličko větší hloubce“, komentuje své počínání kapitán. Na třetí nához opět skupina kranasů útočí na Jardův popp, pronásledují nástrahu snad 20 metrů. Ale žádný z útoků nekončí zaseknutím ryby. Jarda kroutí hlavou a kontroluje nástrahu: „Asi fakt smůla!“
Pětkrát přišel Jarda dopoledne o pěknou rybu, na náladě mu to nepřidalo, ale zlomit se nenechal. Svatý Petr to možná viděl, možná Jarda během oběda obětoval část svého jídla jiným bohům. Nevím. V každém případě proběhlo odpoledne v úplně jiné režii a na Jardově výsledkové listině stojí psáno: 5x kohoutovec 80 cm, 90 cm, 85 cm, 90 cm a 126 cm. Vše na popp.
A kolegové z druhé posádky? „Hele, super. Chtěli jsme jet na oceán na trolling a ty kluci to fakt uměj. Našili tam nástražní rybky, roztáhli outriggery, dali jsme tam naše wobblery i ty jejich chobotnice. No a viděli jsme želvy a spousty delfínů“, hlásil z bazénu Jožka. „No a co jste chytli“, vyzvídal jsem. „No, nic, ale jinak super!“

Výměna posádek
Dny naší kostarické dovolené rychle ubíhaly, chvíle čekání a naděje střídaly okamžiky radosti i dočasného zklamání. A protože jsme se při rybaření neflákali, začala se hlásit únava. Někoho pobolívalo zápěstí, jiného rameno a skoro všechny záda unavená usilovným nahazováním i zdoláváním. Tuba Voltarenu už byla skoro prázdná.
„Já bych na závěr ještě jednou zkusil nějakého plachetníka“, pronesl večer nad kyblíkem vařených slávek Petr. „Jsem pro. Vlastně jsme už chytli skoro všechny druhy, co se tu dají chytit a chybí jenom plachetník“, připojil se Jarda. „No, že by se mi chtělo jet na celej den zase na oceán a tam kličkovat mezi hejnama delfínů a povalovat se na lodi... Já bych si na poslední den klidně dal ještě trochu tělocviku a zkusil nějaký kohoutovce nebo pořádnou kuberu“, navrhl nesměle Václav. A protože Jožkovi i mně to bylo jedno, bylo rozhodnuto: jedna loď zamíří až za obzor na oceán a druhá se vydá do okolí pobřežních útesů.
Protože jsme se uplynulý týden věnovali převážně povrchové přívlači, dohodli jsme se s Václavem, že tentokrát zapojíme do akce především jigy. Hned po příjezdu k prvnímu podmořskému útesu jsme pořádně promokli. Zničehonic se najednou ten mrak nad námi protrhl a vylil na nás tolik vody, že nemělo smysl se ani oblékat, ani se snažit dešti ujet. Naštěstí je vertikální přívlač třísetgramovými nástrahami fyzicky náročná a brzy jsme se zahřáli. Václav se zpočátku držel pod lodním přístřeškem a svůj jig koupal v oceánu jen tak, aby se neřeklo, ale když jsem z padesátimetrové hloubky přitáhl do lodě prvního chňapala „pargo seda“, zažehlo to v něm plamínek zájmu. Nu, a když zdolal o něco většího chňapala a já po chvilce kontroval metrovým kohoutovcem, planul již cele rybářskou vášní.
A pak to šlo jak na drátkách a na palubu našeho plavidla se ten den podívali ještě kanici, další kohoutovec, kranas indický a kranas velkooký...
A kolegové z druhé posádky? „Hele, supr. Jeli jsme na oceán na trolling a ty kluci to fakt uměj. Viděli jsme želvy a spousty delfínů“, hlásil z bazénu Jarda: „Ten plachetník, to byl fakt mazec a ty dorada taky parádní.“ „No a co jste chytli“, vyzvídal jsem detaily. „No, hele pět dorad v lodi a samý pěkný od 115 do 130 cm. To největší, to mohlo mít možná metr a půl, to bohužel přetrhlo Pepovi návazec, když už ho měl u lodi. Plachetník krásně zaútočil, seknul se a hned skákal. Petr ho asi minutu zdolával, ale dost na pohodu, neměl moc našponovanej vlasec a najednou se plachetník vypnul. Ale jinak super!“

Poslední den našeho pobytu u Pacifiku ubíhá v klidném rytmu. Je přeci advent a tedy čas rozjímání. Koupelí v oceánu i bazénu si léčíme záda zmožená zdoláváním ryb a během přebírání fotografií úlovků zapomínáme na zdánlivě nekonečné chvíle trávené čekáním na záběr. Všichni víme, že rybaření může přinést chvíle radosti i zklamání, ale také cítíme, že tentokrát je to vlastně jedno. Na dvou lodích se sešli rybáři, kteří se dokázali těšit z maličkostí, upřímně se radovali z úlovků těch druhých a zejména ze skutečnosti, že nám bylo dopřáno trávit společně týden na tak krásném místě naší planety.