Island - řeky a jezera Islandu - Reportáže

Testovací výprava na řeky jihovýchodního Islandu v okolí města Egilsstadir by mohla mít podtitul „Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj, mý šedivý vlasy mi za pravdu daj...“
Smůla se nám při této výpravě lepila na paty – počátkem září bylo na východě Islandu extrémní sucho, již tři týdny nepršelo, řeky měly velmi nízký stav vody, navíc bylo většinou slunečno a lovit za těchto podmínek pstruhy a lososy v křišťálově čisté vodě bylo velmi, velmi těžké. A když se konečně zatáhlo, tak přišla vlna vichřic, ve které více než o rybaření šlo spíše o přežití, což jsme si ostatně měli možnost vyzkoušet při zpáteční cestě do Reykjavíku...

Přistáváme v Reykjavíku, resp. na mezinárodním letišti v Keflavíku před pátou odpolední, vyzvedáváme z půjčovně Chevrolet, který se tváří jako terénní auto a vyrážíme po jižní větvi okružní silnice číslo 1 směrem na východ. V šest už je za námi Reykjavík, v osm se fotíme u vodopádu Skogafoss a před půlnocí zastavujeme u motorestu, kde obsluhuje sympatická Češka, která je zde na brigádě. Během noci se vyjasňuje, nad ledovcem Vattnajokul probleskuje polární záře a když po jedné v noci přijíždíme k chatě u řeky Grimsa, osvětluje zelenooranžová polární záře celou severní oblohu. Náš průvodce Arek nám předává chatu a ve tři ráno už všichni spíme jak zařezaní.
Cesta z letiště až do chaty u Egilsstadiru (přes sedlo Oxi) nám i se zastávkami trvala 9 hodin.

Úterý
10.9.2013

Ráno jasno, slunečno, 15°C., odpoledne zataženo, západní vítr, večer déšť, 9°C.
Dopoledne jsme dospávali, popíjeli čaj a slivovičku na prosluněné terase, relaxovali...
Rybařili jsme jen odpoledne na řece Grimsa pooly 6, 5, 2 (před ústím do jezera). Už měsíc nepršelo a voda je velmi nízká a čistá jako gin. Velmi těžké chytání. Ryby jsou plaché, voda extrémně čistá a nízká.
Šířka řeky se pohybuje od 7 do 20 metrů a na většině toku se dá přebrodit. Jen místy jsou jámy hluboké až 3 metry (především na dolním toku pod podemletými břehy). Ideální na muškařský prut AFTMA 5-7 nebo na přívlačový prut 2,4-2,7 m o vrhací zátěži 5-15 g.

Jano z Linča (přívlač) - 0, jen jeden záběr
Vlado (přívlač) – 6x pstruh obecný (35-45 cm), většina byla gumy (malé 4 cm twistery), jedna ryba na stříbrrnou a jedna na zlatou plandavku délky 3 cm (5 g)
Peter (muška) – 0, dva záběry
Zdeněk (muška) – 3x pstruh obecný (35, 45 a 49 cm) – dva na malou černou nymfičku na háčku 14 a jeden na malého zabijáka (jigstreamer délky 4 cm, hlavička 1,5 g).



Středa
11.9.2013

Celý den jasno, slunečno, teplota 8-12°C, odpoledne větrno.
Zdeněk a Petr muškařili na řece Sletua, na úseku cca 2 km od ústí do fjordu. Snažili se o lososy, ale podařilo se ulovit jen množství malých sivenů. Od lososa ani záběr a ani nebyli v řece vidět.
Řeka Sletua je široká 3-15 metrů, teče ve štěrkovém korytě a nad mostem, kde je muškařský úsek, se hodně větví. Prakticky všude se dá přebrodit, jen výjimečně je v ní vody do pasu. Voda v řece je čirá-půzračná.
Ideální na muškařský prut AFTMA 5-7 nebo na přívlačový prut 2,4-2,7 m o vrhací zátěži 5-15 g. Kdyby se rybář chtěl zaměřit na lososy, tak asi mušák AFTMA 7-8. Do řeky táhnou od července do září lososi a siveni alpští.
Jano a Vlado vláčeli z přístavního mola v městečku Reydarfjordur. Vláčeli plandavky o hmotnosti 20-40 g.
Vlado celé dopoledne vláčel se smekacím navijákem Daiwa a nadával, že má kličku úplně na hovno – aby ne, když si neutáhl šroub, kterým je klička k navijáku přidělána...

Jano z Linča (přívlač) - 30x makrela 30-45 cm a 25x treska obecná 20-60 cm
Vlado (přívlač) – 20x makrela 30-45 cm a 15x treska obecná 20-60 cm
Peter (muška) – 30x siven alpský 15-40 cm
Zdeněk (muška) – 10x siven alpský 15-35 cm



Čtvrtek
12.9.2013

Celý den jasno až polojasno, slunečno, ale velmi větrno spíše vichřice, teplota jen 8-11°C.
Rybařili jsme na řece Breidalselva (dopláceli jsme každý 300 Euro – oproti regulérní ceně, která je 1.000 Euro za osobu a den).
Prakticky všude se dá přebrodit, jen výjimečně je v ní vody do pasu a místy několik metrů hluboké jámy. Voda v řece je čirá-půzračná.
Ideální muškařský prut AFTMA 5-7 nebo na přívlačový prut 2,4-2,7 m o vrhací zátěži 5-15 g. Kdyby se rybář chtěl zaměřit na lososy, tak asi mušák AFTMA 7-9. Do řeky táhnou od července do září lososi a siveni alpští.
Hlášky dne:
„Kokoti sú na celom svete, ale tu jich je tak nejak viacej...
„Chlapci kurva pište si to, já tu večně nebudem...“
„Zapiš to!“
„Toto je další den, ktorí si nechcem pamatovat.“

Jano (přívlač) – losos 60 cm a siven alpský 20 cm čímž zachránil čest výpravy.
Vlado (přívlač) – 0
Peter (muška) – 1x platýs 35 cm, 1x siven alpský 30 cm, 1x losos – strdlice cca 10 cm
Zdeněk (muška) – 2x losos – strdlice cca 10 cm



Pátek
13.9.2013

Polojasno až jasno, mírný vítr až bezvětří, teplota 2-12°C.
Dopoledne jsme rybařili na řece Grimsa na úseku od kaňonu (pod přehradou) až k jezeru. V kaňonu a těsně pod ním jsou jámy hluboké přes 5 m – velmi těžké chytání, ale šance na velkou rybu. Voda v řece je čirá-půzračná, v pohodě je vidět na dno 4 m hlubokých jam.
Ideální na muškařský prut AFTMA 5-6 nebo na přívlačový prut 2,4-2,7 m o vrhací zátěži 5-15 g. V řece žijí pstruzi obecní, ale výjimečně do řeky táhnou od července do září i siveni alpští a ojedinělí lososi.
V kaňonu a pod kaňonem jen dva záběry – jeden obrovský pstruh přes 70 cm zlomil Petrovi háček po 5 minutách zdolávání a druhého zdolal – 48 cm.
Odpoledne jsme až do osmi večer muškařili u města Faskrúdsfjordur na řece XXXX
Vláčkařská sekce chytala odpoledne z mola na moři – vláčeli gumy a plandavky.
Jano, který na moři výborně zavláčel, se do chaty vrátil ve velmi dobré náladě. Zrzavého okouna, který se rozvaloval na naší terase, přivítal se slovy:“Kocúrik, miláčik, aký si ty pekný...“

Jano (přívlač) – dopoledne na řece Grimsa na rotačku dva pstruhy – 47 a 42 cm.
Odpoledne na moři na přívlač 10 tresek obecných a tmavých 30-60 cm a platýse délky 40 cm.
Vlado (přívlač) – 1x pstruh obecný 35 cm na řece Grimsa (rotačka) a druhý cca 50 cm mu vyskočil při zdolávání na břeh, kde se zamotal do větví a než Vlado k rybě dobrodil, tak si třpytku vyklepnul.
Odpoledne na moři 30 tresek obecných a tmavých do 60 cm.
Peter (muška) – 1x pstruh obecný 48 cm na řece Grimsa a jeden velký přes 70 cm utekl a odpoledne cca 30 sivenů alpských 15-38 cm
Zdeněk (muška) – dopoledne 0 – ani záběr, odpoledne 20 sivenů 15-45 cm. Pět sivenů délky 45 cm (už zbarvených, ne stříbrných) bylo uloveno asi 1 km výše proti proudu.



Sobota
14.9.2013

Celý den jasno až polojasno, ráno vítr, odpoledne téměř bezvětří. Výrazně se ochladilo. Ráno mrzlo, 0°C, přes den okolo 5°C.
Nejprve jsme asi hodinu chytali hned za městem u sivenového jezera, na jehož břehu jsou termální vrty, kterými je výtápěn celý Egilsstadir, skleníky a sušárna ryb.
Pak jsme mezi 10.00-14.00 chytali na křišťálově čisté řece, která teče okrajem Eggilsstadiru. Nikdo jsme neměli ani záběr, jen Vladovi dvakrát vyjel za gumou velký siven a Peter chytl krásně vybarveného sivena 44 cm a tři pstruhy 42, 43 a 44 cm, vše na černou nymfu-goldheada. Měl pak na prutě ještě další 4 ryby a jednoho velkého pstruha utrhl. Já používal stejnou nymfu, ale byl jsem bez záběru. Zatímco Peter používal průhlednou clear-intermediální šňůru, já plovoucí. Možná tím?
Zcela zničení naší neschopností jsme to my tři zabalili a odpoledne jsme relaxovali v chatě, jen Peter vydržel a ke svým dopoledním čtyřem rybám přidal ještě další dva pstruhy 42 cm, které chytil mezi 17.00-19.00, když navečer najednou rapidně vzrostla aktivita ryb a začaly i sbírat.
Nezdařené dopoledne podlomilo naši sebedůvěru, které celkem úspěšný Peter nepřidal. Když na terasu dorazil večer kocour, přivítal ho Jano slovy: „Zmizni ty hajzel vyjebaný“. Frustrované zvíře se naježilo a zmizelo ve tmě.



Neděle
15.9.2013

Vstáváme za bezvětří, ale než se s Petrem nasnídáme a oblečeme, tak už fouká silný vítr. Jano a Vlado mají dnes na programu turistiku, ale počasí nakonec jejich plány hatí. 200 výškových metrů nad chatou už leží sníh, který přes noc napadl a vítr zesiluje.
Já s Peterom a Arekem rybaříme v kaňonu. Jsou zde krásné pasáže, ale za nízkého stavu vody a navíc silného větru, který jako na potvoru fouká přímo v ose kaňonu, je to očistec. Jsme zcela bez záběru. Ani jsme žádnou rybu neviděli. Před polednem, za sílícího větru jsme zpátky v chatě, ze které nakonec až do večera nevystrčíme nos a věnujeme se četbě, relaxaci a balení. Na zítřek je také špatná předpověď, tak vyrazíme už ráno a odpoledne se případně zastavíme u Gullfossu, Geysiru a dalších přírodních zajímavostí jihozápadního Islandu.

Pondělí
16.9.2013

Tak tenhle den mi z paměti hned tak nevymizí. Kalendářní léto prý trvá do druhé poloviny září. Hmmm, na Islandu teda ne.
Ráno balíme, snídáme a v devět vyjíždíme směrem na Reykjavík. Plánujeme jet stejnou trasou – nejprve přes sedlo Oxi na jižní pobřeží u Djupnavógur a pak po jižním pobřeží přes Hofn, Vik a Sellfoss až do Reykjavíku.
Fouká silný vítr, u chaty prší a o sto výškových metrů výše padá sníh s deštěm. Po 15 km už leží na štěrkové silnici jednolitá vrstva rozbředlého sněhu a po pár dalších kilometrech už to není rozbředlý, ale solidní sníh, tak 3-10 cm, víc určitě ne. Auto s pohonem na všechna čtyři kola jede sice pomalu, ale celkem statečně se prokousává až do sedla Oxi, kde zuří vichřice. Vítr dosahuje rychlosti přes 150 km/h, projíždíme mraky a ve zvířeném sněhu je chvílemi nulová viditelnost. Snažím se držet uprostřed zasněžené vozovky, naštěstí jsou patníky nahusto a když jedu rychlostí 5-10 km/h, tak je to svým způsobem bezpečná jízda. Trochu se bojím, jak se bude auto chovat při sjíždění serpentin ze sedla Oxi k pobřeží. Vítr chvílemi pohazuje i při pomalé rychlosti autem tak silně, že mám obavy, aby nás neshodil do pangejtu. Náhle auto zastavuje. „Sakra, co je?“ Přidávám plyn, ale auto stojí. Vylézáme ven a vítr nás div nesrazí na kolena. Venku je 10 cm sněhu, ale před autem je navátá asi metr vysoká a několik metrů široká závěj z umrzlého sněhu. Za pár vteřin jsme zpátky v autě – zcela mokří a promrzlí. Dál to nepůjde, to je jasné. Musíme zpět na asfaltku a objet celé hory, možná 200 km navíc...
Zařazuji zpátečku, ale auto nic. Kola hrabou, ale auto se nehne. Kluci vylézají, aby mne roztlačili, ale za pár desítek vteřin jsou zpět. Klepou se zimou a s autem pohli asi o 30 cm. „Chalani, tu idě o život. Musíme sa prezliecť do broďákov a bund alebo tu zmrzneme“, velí Peter, který správně zhodnotil situaci. Stahujeme ze sebe mokré věci, převlékáme se do rybářského a začíná boj o každý metr. Signál na telefon tu jako na potvoru není a tak nemohu ani zavolat o pomoc. Jsme v prudkém svahu. Zpátky do sedla to máme asi 200 m, pak by neměl být problém se vrátit zpět do údolí. Jenže těch 200 m problém byl. Autu z nějakého důvodu přestal fungovat náhon na všechna 4 kola, manuální zapínání to nemá a gumy jsou univerzální, spíše letní. Sakra.
Vítr je tak silný, že se neudržíme ve stoje na místě, navíc žene spousty vlhkého sněhu, který máme brzy úplně všude. Rukama, nohama odhrabáváme sníh od kol auta, tlačíme, sypeme rukama nahrabaný štěrk pod kola. Občas se podaří auto pár decimetrů potlačit, pak ta bestie zase sjede zpět. Když jsme po hodině dřiny asi dvacet metrů od místa, kde jsme zapadli, daří se nám auto otočit čumákem do kopce, takže už nemusím couvat. Je to úleva, ale stále to jde strašně pomalu. Konečně jsme na signálu a dovolal jsem se Arekovi. Bere lano a jede s Landcruiserem za námi. Po dvou hodinách dřiny jsme se dostali 150 m od místa, kde jsme zapadli. Jsme mokří, promrzlí a vyčerpaní. Auto má zcela ohoblovaná přední kola, jak se pořád hrabe ve štěrku a kamení. Konečně přijíždí Arek. Navíc trochu polevuje vítr a zvyšuje se viditelnost. Na vrcholek sedla už nám zbývá jen 20 metrů. Jsme zachráněni.
Zapřahujeme náš „teréňák“ za Arekův Landcruiser, který nás zdatně dovleče na hřeben. Po pěti kilometrech pomalého sjíždění do údolí se objevuje nová překážka – napříč silnice stojí odstavená a ve sněhu zahrabaná Audina. Je zamčená a řidič od auta odešel! Bohužel stojí auto tak nešťastně, že ho není možné objet – příkop je zde velmi hluboký a plný sněhu. Nadáváme a snažíme se Audi odhodit na stranu. Marně. Naštěstí za chvilku přijíždí sypač-pluh, který v kabině veze i řidiče Audiny – dva turisty z Hongkongu. Je to jejich první setkání se sněhem a jsou tak trochu v šoku. Řidič sypače nám půjčuje lopatu a ve chvilce máme auto uvolněné. Vytlačujeme a otáčíme Číňanům auto směrem dolů z kopce a konečně můžeme pokračovat.
Ve dvě odpoledne jsme zpátky v naší chatě, kterou jsme před pěti hodinami opustili. Převlékáme se do suchého oblečení a přes Egilsstadir jedeme na pobřeží. V kanceláři mi zatím na internetu vyhledali sjízdnost silnic a oznámili sladkou novinu: zatímco na severu Islandu zuří sněhová bouře a silnice jsou beznadějně uzavřené nejméně na 24 hodin, na jihu ostrova je situace lepší: orkán o rychlosti 120-200 km/h zdvihá místy mračna sopečného prachu a štěrku a vyvolává písečné bouře. Pobřežní silnice je na dvou místech z důvodu vichru uzavřena, ale okolo šesté večerní by se vítr měl utišit a provoz by měl být obnoven.
Tankuji tedy pro jistotu plnou nádrž a vyrážíme vstříc pobřeží a vichru. Místy je vítr snesitelný, ale občas lomcuje s autem takovou silou, že chtě nechtě zpomaluji na 30 km/h. Když před šestou přijíždíme k Djupnavogur, na místo, kam jsme přes sedlo Oxi původně plánovali dorazit okolo desáté ranní, je silnice už otevřená a podle informací z internetu už kritický úsek písečných bouří projela dvě auta. Jsme tedy dnes třetí v pořadí. Nejprve se zdá, že to bude pohoda, ale pak se dostáváme mezí dvě skály, kde vítr nabírá na síle a žene se k nám vlna letícího písku a kamínků. Zastavuji – viditelnost je minimální, kamínky cinkají do karoserie a čelního skla. Občas se vítr zakousne do haupny a rozvibruje kufr motoru takovým způsobem, že mám strach, aby ten kus plechu neopustil naše vozidlo. Nakonec auto vydrželo. Projíždíme několik úseků, kde vítr odstranil z návětrné části silnice asfalt – na části vozovky asfalt chybí a leží na druhé polovině. Na parkovišti u ledovcové laguny Jokulsarlon stojí odstavená dvě auta, kterým chybí čelní sklo a některá boční okénka. O pár kilometrů dál je odstavené další auto, kterému bouře opískovala návětrnou část kastle – půlka auta je modrá a na druhé půlce lak prostě není. No, je možná štěstí, že jsme uvízli v sedle Oxi ve sněhové bouři: přijet sem o pár hodin dříve, kdovíjak by dopadlo naše auto. V půjčovně by asi nebyli rádi, kdybychom jim káru vrátili bez okýnek a laku...
Vítr se však rychle uklidňuje a zbytek cesty už probíhá v klidu a pohodě. Na severu se opět objevuje polární záře a krátce po půlnoci přijíždíme na letiště. Po tomhle dni se zcela nefalšovaně těším domů a do kanceláře, kde nesněží a nefouká.