Aljaška - Pumice Creek Lodge - Reportáže

Po devíti hodinách letu z Evropy přistáváme 4. července v Anchorage. Ještě jsme se ani nestačili rozkoukat a už nastupujeme do dalšího letadla – do osady King Salmon, která se nachází asi hodinu letu od Anchorage, na poloostrově Alaska Peninsula. Cestou se nám otevírají nádherné výhledy na poloostrov Kenai a později i na ledovci obklopenou sopku Iliamna. Z vulkánu se pokuřuje a okolí je pokryté vrstvou sopečného prachu z erupce, ke které došlo před pár měsíci. Na letišti v King Salmon, které není o nic větší než vlakové nádraží v Soběslavi, nahlašujeme, že chceme letět do Pumice Creek a po vyplnění seznamu cestujících a žádanky k letu oznamuje dispečer, že naše letadlo bude připraveno za hodinu.
V odletové hale potkáváme Vaška a Michala, kteří se dnes vracejí z Pumice zpět domů. Na otázku, jak si zachytali, přichází replika, která ani nepotřebuje další komentář - ulovili přes 70 kingů. Za šest dní to pro dva rybáře není špatný výkon, i když chytali na přívlač. Celkem ulovilo 7 rybářů, kteří pobývali v Pumice minulý týden, 132 lososů čavyča. A to se většina z rybářů zaměřovala na lov lososů nerka (sockeye)… Povzbuzeni optimistickými zprávami jdeme doplnit zásoby do místního liquor store, který je strategicky položen jen 200 m od letiště a pak čekáme 15 aljašských minut na odlet. Když po více než hodině startujeme, otevírá se před námi panoráma hor a pobřežní tundry mizející na západě ve vlnách Bristol Bay. Na obloze je jen tu a tam mráček a teprve, když se blížíme k horám, pod kterými leží Pumice, podlétáváme oblačnost, která se přes hřeben tlačí od Pacifiku. Právě, když letadlo začalo klesat na přistání, všiml jsem si uprostřed jednoho z mělkých jezer, že přes něj brodí los.
Dvanáctimístná Cessna hladce dosedla na štěrkovou přistávací dráhu a zastavila přímo před vchodem do chaty, která bude v příštím týdnu naším domovem. Přenecháváme místa v letadle skupině amerických a švýcarských rybářů, jejichž pobyt dnes končí a vítáme se s našimi hostiteli: majitelem Pumice Creek Lodge – Garrym, s kuchařkou Mary, průvodci Todem a Rudym. Pozornost si vynucuje i černý labrador Cinder, hledající někoho, kdo by mu házel míček k aportování.
Po vybalení našich věcí a výborné večeři už se nám všem zavírají oči – časový posun si vybírá svou daň a brzo všichni usínáme.
Budí mne hovor u dveří do chaty. „Je tam liška“, rozeznávám Sašův hlas; jako vždy nemohl dospat a tak pozoruje dění v tundře. Vycházím ven, abych se také podíval na lišku a když zjišťuji, že je teprve půl páté, zase se rychle vracím zpět. Podruhé se budím, když většina naší výpravy odchází na ranní procházku. Probírám se teprve ve sprše. Je úplně jasno, sílící slunce zahání ranní mlhu zpátky do moře a před chatou čeká s míčkem v hubě labrador Cinder. Hážu mu dva povinné aporty a pak si balím na dnešek navijáky, vlasce, mušky… Je první den našeho rybaření a tak jako obvykle beru s sebou třikrát více věcí, než potřebuji.
Let k řece Cinder trvá jen deset minut a protože naše Cessna letí jen pár set metrů nad zemí, mohu celkem pohodlně pozorovat losa, který prchá od Pumice creeku, aby se ukryl ve vyšším porostu a později i osamělého soba-kariboo, který se potuluje po návrší obklopeném mokřady. Cessna si s nákladem čtyř chlapů během přistání jen poskočí a za čtvrt hodiny jsme už na lodi, která se žene plnou parou vpřed – za našimi rybářskými zážitky. Už za prvním meandrem však začne motor pokašlávat a po sto metrech se zastaví docela. Nijak zvlášť nám to však nevadí – okolo jsou spousty lososů nerka, kterým brzy dopadají nad hlavu naše třpytky i mušky. Ryby sice ve vodě jsou, ale o naše nástrahy nejeví ani nejmenší zájem. Přesunujeme se na soutok dvou ramen řeky, kde řeka vytváří mělká ramena i hlubší kanály a tůně. Trpělivě muškařím, ale nedaří se. Ve vodě jsou vidět skupinky lososů nerka i keta, ale na nástrahy nijak nereagují. Po chvíli hlásí první rybu Jirka a pak i Pavel, Zdeněk, Saša a Láďa. Drtivá většina ryb je však seklá za ploutev nebo za hřbet.
Prvotní nadšení z ulovených ryb je brzy pryč a všichni se snažíme ulovit ryby regulérně, tedy česky řečeno „za hubu“. Znám tuhle situaci z dřívějších výprav do Kanady a na Aljašku a vím, že buď pomůže změna nástrahy nebo (a to je pravděpodobnější) zvýšená aktivita ryb. Jenže dnes je zcela jasno, hladina vody v řece už několik dní klesá, teplota vzduchu od rána rychle roste a navíc přestává foukat vítr. To vše jsou faktory, které hrají proti nám. A tomu odpovídají i naše úlovky ve zbývající části dne. Na jámě na dolním toku řeky se Láďa sice blýsknul nádherným, skoro sedmdesáticentimetrovým duhákem, který mu vzal mušku napodobující jikry a Saša ulovil našeho prvního kinga (lososa čavyču) délky asi 80 cm, ale tím byla aktivita ryb téměř vyčerpána. Já jsem se trápil s muškou celý den a chytil jsem jedinou rybu – předčasně táhnoucího nedospělého lososa čavyču - „jack“. Okolo druhé odpolední přestal foukat vítr, teplota vyskočila nad 20°C a dokonce jsem zaváhal, zda nemám použít repelent.
Večer přilétáme do lodge se smíšenými pocity. Ryb jsme v řece viděli spousty, hodně jsme jich měli i na udici, ale jen pár z nich bylo uloveno regulérně. Naši průvodci v tom mají jasno: „Zítra budete chytat na jikry a uvidíte, jak vám to půjde“, slibuje Tod. Svým způsobem má pravdu – když nejsou lososi čavyča aktivní, na jikry se zpravidla dají vydráždit. Já jsem ale odhodlán zůstat u mouchy – „toho bohdá nebude, aby se rybář z jihu Čech podřídil náladám obyčejné ryby!“ S tímhle předsevzetím zalézám do postele a snažím se usnout, zatímco chajda rezonuje ve funění a chrapotu, které se v různých tóninách ozývá z ostatních postelí. Ostré večerní slunce se jen pomalu kloní k Pacifiku a svítí mi přímo do postele. Nakonec znechuceně vstávám a přes okno natahuji ručník. Teprve pak se mi daří usnout.

Ze spacáku mne vytahuje vůně slivovice. Jirka už je dávno na nohou: stačil obejít přistávací plochu, zjistit, že je venku opět krásné počasí a teď s péčí téměř mateřskou dohlíží, aby každý z nás přivítal vycházející slunce sklenkou jeho skvělé pálenky. Na snídani přicházíme hezky zvesela a k radosti paní kuchařky s chutí konzumujeme vše, co na stůl připravila – vejce, slaninu, karbanátky, pikantní klobásky i výborný domácí, ještě teplý chléb. Zvuk startujícího letadla je pro nás jasným znamením – Garry veze k řece průvodce a proviant, takže za půl hodiny musí být u přistávací dráhy připravena první trojice rybářů. Jirka, Pavel a Zdeněk si už ráno vše připravili na přívlač i lov lososů na jikry a právě když letadlo brzdí před chatou, natahují na sebe broďáky. Já s Láďou a Sašou máme ještě čas na ranní sprchu, chvilku fotografování okolní přírody a pak frčíme za ostatními.
Z letadla vidíme, že „trojice číslo 1“ už začala chytat. Když po půl hodince přijíždíme k poolu, kde mrskají vodu, oznamuje Jirka, že má prvního kinga – na jikry. Zastavujeme na druhé straně řeky a vyrážíme rybařit proti proudu jejího přítoku. Na soutoku vytvářejí řeky mělké štěrkové lavice ve kterých se třou lososi nerka. Procházíme mělčiny mezi skupinkami lososů, kteří jen neochotně opouštějí svá trdliště a z kamenitého ostrůvku pak prochytáváme asi metr hluboký proud, kterým táhnou lososi vzhůru do přítoku. Chytám na sedm centimetrů dlouhý bílý streamer, který později měním za oranžový a pak za černý. Asi po hodině chytání zasekávám první rybu a po 10 minutách opatrného přetahování vytahuji z proudu hezky vybarveného mlíčáka lososa nerka. Ryba váží něco přes tři kila a po uvolnění háčku bleskově mizí zpátky do hlubší vody.
Mezi tím však Láďa, který rybaří asi padesát metrů pode mnou, zdolává už třetí rybu. Odkládám prut a beru foťák, abych jeho úlovek zdokumentoval. Asi čtyřkilový losos keta (chum) má na těle charakteristické šedo-zeleno-fialové skvrny, ale šupiny zatím neztratily stříbřitý lesk – jedná se o rybu, která je v řece jen několik dní a zatím neztratila nic na své síle. Později odpoledne ulovíme několik ket, které byly zcela stříbrné-čerstvě natažené z moře. Nejprve jsme si mysleli, že se jedná o čerstvě natažené lososy nerka, ale velké oko, tvar hlavy a při pohledu pod určitým úhlem i téměř neznatelné obrysy budoucích barevných skvrn na těle prozradily, že se jedná o lososy keta, kteří právě připluli z moře. Fotografuji Láďův úlovek i mušky, které se lososům zalíbily - jedná se o staré, hnědočerné lososí streamery, na které před několika lety zkoušel Láďa své štěstí při lovu lososů na jihošvédském Mörrum.
Ještě asi půl hodiny pročesávají naše streamery hlubší vodu a získávají si pozornost jednoho asi čtyřiceticentimetrového sivena malma (Dolly Varden) a tříkilového lososa nerka, když přichází Saša. Výše proti proudu sice objevil v hlubší vodě několik kingů, ale za celou dobu neměl žádný záběr – jen dvě nerky „za hřbet“. Rozhodnut ulovit alespoň jednoho z královských lososů balí mušák a připravuje si šedesátigramový vláčák, vrtuli (spin-glow) a na velký jednoháček upevňuje chomáček jiker. Asi za půl hodiny je zpět – jednoho asi osmdesáticentimetrového lososa dostal hned na druhý hod.
Na oběd jedeme lodí asi třicet minut po proudu – k první hlubší jámě, do které připlují lososi táhnoucí z moře. Slunce už dávno vysušilo poslední zbytky ranní mlhy a začíná nemilosrdně pálit. Nad řekou krouží párek orlů bělohlavých a když přijíždíme k jámě, mizí nám v křovinatém porostu medvěd, kterého vyrušil náš příjezd. Jsme jen dva kilometry od mořského pobřeží, do nedohledna se táhnou porosty vysoké trávy přerušené tu a tam skupinkou křovinatých bříz nebo vrb – jediných stromů, které v této části poloostrova rostou. Ostatní druhy dřevin totiž nevydrží zdejší tvrdou zimu, především sněhové bouře doprovázené silným větrem.
Brzy se objevuje i druhá loď se zbytkem výpravy. Jirka září úsměvem – na přívlač a jikry ulovil už šest lososů čavyča (king) a jednoho lososa gorbuša (pink). Do večera zaokrouhlí počet ulovených kingů na rovných deset. Svého prvního lososa ulovil i doyen naší výpravy Zdeněk – 97 cm, to není špatný začátek.
Odpoledne dosahuje teplota 25°C, ale aktivita ryb naopak klesá k bodu mrazu. Na mušku jsme chytili jen několik nádherně stříbrných lososů keta a nerka. Na jikry se vláčkařům podařilo zdolat ještě několik osmi-deseti-kilových lososů čavyča. Když okolo šesté přicházíme na místo, kde v tundře přistane naše letadlo, jsme celodenní rybařinou a intenzivním sluncem zmoženi tak, že někteří ihned usínají. Přesně v 18.00 přistává Gary pár metrů od našeho improvizovaného ležení. První trojice odlétá na základnu a za dvě hodiny se už všichni osprchovaní a vyhladovělí scházíme u večeře. Mary připravila velikou mísu vynikajícího salátu, který, jak později zjišťujeme, skladuje v podzemním sklípku, kde údajně vydrží „čerstvý“ plných šest týdnů. Z terasy k nám brzy proniká vůně grilu, kde úřaduje Gary. Steaky z hovězího i z vlastnoručně uloveného losa chutnají skvěle. Naši i tak dobrou náladu umocňuje Gary předpovědí počasí – zítra má konečně přijít oblačnost, která sice nepřinese déšť, ale měla by mít pozitivní vliv na aktivitu lososů. Změnu počasí později oslavujeme Zdeňkovou a Jirkovou slivovicí.

Třetí den se opravdu budíme do odlišného počasí. Namísto ranní mlhy a modrého nebe vysoko nad hlavou jsou všude okolo šedavé mraky a chvílemi mírně mží. Oblačnost zakrývá vše od 400 metrů výše. Zatímco snídáme karbanátky, vajíčka, klobásky a sýr, Garry chystá letadlo a obléká se do broďáků. Přístávací dráha u řeky Meshik už údajně oschla, tah lososů dorazil na střední tok a tak se tam dnes polovina z nás vypraví. Garry nejprve odváží Pavla, Zdeňka a Jirku na Cinder river a po půlhodince se vrací pro nás zbývající. Doplňuje palivo a bere s sebou do kabiny naší Cessny i kulovnici. Po startu stáčí stroj k horám a podél toku Cinder stoupáme ke kaldeře krátera Aniakchak, který explodoval před více než 3.000 lety. Údajně se jednalo o 30x mohutnější výbuch sopky, než byla erupce sv. Heleny. Z hory vysoké téměř 3 km zbyl jen prstenec hor, které stoupají do výšky necelých dvou kilometrů. Průměr kaldery je přes 15 km. Prolétáváme kaňonem řeky, míjíme několik vodopádů a náhle je okolo nás úplně jiný svět – hory, kužely sopek a rozsáhlé pláně pokryté sopečným materiálem, který zde zbyl po sopečné erupci. Místy jsou štěrkové pláně už porostlé svěží zelenou trávou, kterou protínají meandrující koryta řek a potoků. Náhle Gary stáčí stroj a krouží nad skupinkou keřů. Vzápětí chápeme proč – trojice medvědů zvědavě zdvihá hlavy a sleduje náš stroj. Míjíme několik vodních toků a po nějaké době vede Gary stroj přímo nad údolím meandrující říčky. Po deseti minutách letu je z říčky řeka a pak už se v porostu křovinatých bříz na jejím břehu objevuje několik chatek – rybářský kemp, u kterého chce Gary přistát. V řece je však zvýšená hladina vody a plocha, kterou malá letadla obvykle používají k přistání je rozbahněná. Z jedné z chatek vychází muž a mává na Garyho vysílačkou. Gary ladí svou vysílačku a za chvilku už s mužem pod námi čile diskutuje. „Půl míle po proudu je nová přistávací dráha, kterou mi Bob označil bílými značkami“, sděluje Gary. A opravdu! Po chvilce rozeznáváme mezi keři linii bíle označených bodů. Opisujeme nad přistávací dráhou kontrolní okruh a pak už dosedáme na hrbolatou, ale suchou louku. Gary chvíli pojíždí po louce a teprve, když si je jistý, že se kola Cessny nezaboří do podmáčeného terénu, vypíná motory. Po hodině letu je konečně ticho.
Gary nalévá kávu a ještě než složíme pruty, prochází po břehu řeky a zkušeným okem kontroluje loviště. „Je to dobrý, ryb tady je dost“, oznamuje nám s úsměvem, „teď je to jen na Vás“. Řeka je zde široká přes sto metrů, ale jak záhy zjišťujeme, jedná se vlastně o velkou a jen 10-30 cm hlubokou rozlitinu, po jejímž okraji se táhne o metr hlubší proudnice. Lososi stojí přímo v ní a jen občas nám vlna, která se valí proti proudu, prozradí jejich pohyb.
Gary si půjčil můj prut a mělkou vodou odešel na místo, kde říční hladina prozrazovala dělení proudů. Překontroloval můj streamer a zkušeně nahodil šikmo proti proudu. Nechal mušku driftovat s proudem, pak znovu nahodil, pak ještě jednou a na čtvrtý hod zasekl lososa. Podle závarů na hladině bylo jasné, že je to nejméně osmikilová ryba. O dvacet minut později potvrdil mincíř hmotnost 10,2 kg. Gary pustil hezky rostlého mlíčáka lososa čavyča zpět do řeky a s gestem říkajícím „tak takhle se to dělá“, mi vrátil prut.
Zabrodil jsem o několik metrů níže po proudu do míst, kde jsem v říčním korytě tušil prohlubeň. Teprve na desátý hod se mi podařilo vést šňůru tak, aby muška nebrázdila přes říční proud, ale jen zvolna plynula spolu s proudem. Pak mi cosi doslova vytrhlo šňůru z levé ruky, kterou jsem se snažil udržovat kontakt s muškou. Ryba podnikla krátký výpad po proudu a pak se zastavila. Chvíli se přetahujeme a poměřujeme své síly. Není to malá ryba, ale na kinga to nevypadá. Ryba se staticky drží u dna, nedělá žádné výpady, jen odmítá opustit své stanoviště. Asi po pěti minutách se mi podařilo rybu přizvednout a u hladiny se objevil načervenalý hrb mohutného mlíčáka lososa nerka – sockeye. Má alespoň čtyři kila, ale přesto jsem zklamán – tajně jsem doufal, že by to přeci jen mohl být king. Začínám se razantněji opírat do prutu a po chvilce už vleču lososa přes mělčinu k sobě. Teprve, když se losos ocitá v mělké vodě, kde jeho hrbatý hřbet vyčuhuje nad hladinu, provádí první výpad. Žene se okolo mne mělčinou proti proudu, ocasní ploutev rozmetá vodní tříšť do všech stran a teprve když mi z navijáku zmizí asi patnáct metrů šňůry, dochází mu energie. Obracím rybu pomalu k sobě, navíjím do navijáku uvolněnou šňůru a klekám si na jedno koleno, abych mohl rybu u kořene ocasu snáze chytit do ruky. Losos však mobilizuje své síly a za podpory proudu náhle vyráží proti mně. Dostal jsem parádní jesle a jentaktak jsem stačil přehodit nohu přes šňůru a prohnutý prut. Ačkoli používám prut AFTMA 10 a jsem připraven na nejméně dvojnásobnou velikost ryby, tenhle losos mi dokazuje, že podceňování soupeře není na místě. Když rybě po dalších pěti minutách boje uvolňuji z tlamy háček, tváří se sice unaveně, ale vědoma si opětovně nabyté svobody, vyráží bez váhání vpřed proti proudu.
Kontroluji mírně pocuchanou mušku i návazec a pak se vracím zpět k okraji prohlubně. Nahazuji asipatnáct metrů šikmo proti proudu, přehazuji šňůru, abych zatížené mušce umožnil klesnout hlouběji a jen opatrně popotahuji za šňůru. Když říční proud začiná napnutou udici zdvihat ode dna, uvolňuji ještě metr šňůry a chvíli nechávám mušku vyvlávat ve vodním sloupci. Pak znovu nahazuji. Právě jsem dobral uvolněnou šňůru, když za ní na druhém konci cosi zatáhlo. Reflexivně přisekávám a z vody vzápětí startuje nad hladinu tělo asi desetikilové ryby. Tak jsem se přeci jen dočkal! Losos čavyča, neboli king, odjel asi dvacet metrů po proudu a tam udělal několik přemetů, při kterých zůstal zaseknutý streamer naštěstí na svém místě. Nesnažím se rybu rvát z hlubší vody, ale spíše ji jen udržuji v napětí. Řeka je sice dobře broditelná, ale představa úprku za rybou unikající po proudu dolů mne nijak neláká. A tak tu asi deset minut stojíme proti sobě. Občas se mi daří dobrat do navijáku pár metrů šňůry, kterou si losos po chvilce zase bere zpět. Je to takové vzájemné oťukávání. Chvílemi jako by ryba zapomněla, že je na udici a nechá se vést na mělčinu jen pár metrů ode mne, ale když pod břichem ucítí písek zvihajícího se dna, vyráží znovu do prohlubně. Po dalších deseti minutách už se mi daří držet rybu v mělké vodě, kde podniká jen krátké výpady doprovázené hlasitým šploucháním. Jak zkracuji šňůru zmenšují se i kruhy, které okolo mne zápasící ryba opisuje. Láďa, který v mezičase o pár desítek metrů dál proti proudu zdolal asi tříkilového lososa keta, mi jde pomoci vylovit a vyfotografovat můj úlovek. Asi desetikilová jikrnačka lososa čavyča je štříbřitě bronzové barvy – čerstvě natažená ryba, která se ještě před pár dny proháňela v moři. Chvíli pózuje před objektivem fotoaparátu a pak majestátně odplouvá. Mám radost a pociťuji určité ulehčení – tuším, že nepřízeň kingů, která mne dosud provázela, pominula. A opravdu: ten den jsem z proudu řeky Meshik vytáhl ještě pět dalších kingů, jednoho lososa keta, dvě nerky a jednoho jacka (nedospělého jedince lososa čavyča). I Láďovi a Sašovi se zadařilo. Když nás odpoledne od nahazování těžkých mušek začínají bolet záda, skládá Saša vláčecí prut a dlouhými hody pročesává tu část řeky, kam jsme s muškařskými pruty nebyli schopni dohodit. Prakticky na každý hod má záběr a každou třetí zaseknutou rybu se mu daří zdolat. Rybaření bylo tak intenzivní, že jsme zapomněli na oběd a teprve Gary mávající od letadla a ukazující na hodinky nás vrací do reality ubíhajícího času. Blíží se večer a před námi je ještě hodina letu do Pumice Creek. Tentokrát neletíme přes kráter, ale podél řeky k ústí do moře a pak podél pobřeží. Vpravo od nás se v mracích ztrácejí úbočí hor, pod námi ubíhá tundra, kterou místy přetínají nitky potoků. Jsme po celodenním brodění a lovu ryb hezky unavení a hukot motoru nás brzy ukolébává. Procitáme teprve, když se kola letadla dotknou přistávací plochy u naší základny. Vykládáme rybářské nádobíčko i krabici s lososími filety, které zítra odletí do udírny, a Gary odlétá vyzvednou zbytek výpravy na řeku Cinder. Stáhnout ze sebe broďáky je více než příjemné a vylézt z teplé sprchy na večerním sluncem ozářenou terasu jakbysmet. Když před chatou zastavuje Cessna s našimi přáteli, máme nalitou sklenku i pro ně. Hlásí pět kingů ulovených na plandavku a na jikry, pět duháků ulovených na přívlač, několik lososů nerka a jedno překvapení – malého, asi pětatřiceticentimetrového lososa grobuša. Úspěchy dne oslavujeme při večeři společně s Garym , Todem, Rudym i Mary...

Půlnoční slunce se schovalo za hřebeny hor a za chvíli začne opět vycházet, tichem okolní tundry se občas nese volání potáplic. Procházíme se s Garym po táboře a posloucháme jeho příběh o Pumice Creek Lodge. První loveckou chatu u Pumice Creek postavil Garyho táta v roce 1968. Byly to průkopnické doby – studená válka byla v plném proudu a ve větších osadách na pobřeží nechyběly malé vojenské posádky, které oživovaly jinak pustý kraj – ropa se tehdy na Aljašce ještě netěžila a turistů bylo velmi málo. Tehdy žilo v okolí množství sobů karibu i losů. Létali sem lovit s Rudym a dalšími přáteli dvakrát-třikrát ročně. V roce 1999 museli chatu přesunout na současné místo u štěrkové přistávací dráhy, protože pozemky u potoka si nárokoval místní indiánský kmen. Indiáni Pumice sice nikdy nenavštěvují, ale jsou to přeci jen původní obyvatelé a jejich požadavky mají přednost... Hosty kempu byli tehdy jen lovci – na jaře probíhal dvoutýdenní lov medvědů, od poloviny září 12 dní lov a losů a v říjnu opět lov medvědů. V Pumice se obvykle jen přespávalo a doplňovaly zásoby. Vlastní lov probíhal v okruhu asi 100 km (do hodiny letu malou Cessnou). Lovci nezřídka spali několik dní ve stanech a pod širákem, zjara na sněhu i v dešti za podzimních plískanic. Když se pak vraceli na základnu, bývalo v chatě poněkud těsno. Později, když Gary a jeho přátelé začali být pohodlnější, přibyl k chatě bílý stan-hangár a v roce 2007 postavil Gary druhou chatu pro hosty. Tehdy už navštěvovali Pumice Creek Lodge nejen lovci, ale od června do září i rybáři. Někteří hosté přilétají do Pumice vlastním malým letadlem, ale většina se raději spoléhá na Garyho pilotní umění, znalost kraje a mnohaleté zkušenosti. Jeho Cessna z roku 1976 šlape jako hodinky a kupodivu zdaleka není nejstarším letadlem v kraji. Mnoho místních bush-pilotů létá na strojích z padesátých let a rovněž záložní stroj, který parkuje za Garyho chatou nese rok výroby 1957. Jak říká Gary – pravá poválečná kvalita, takovou mašinu už dnes seženeš jen těžko...
Ptám se Garyho, proč vlastně nechytáme u říček, které tečou v blízkosti kempu – terénní čtyřkolku v Pumice máme a jezdit na ATV pět minut k vodě je přeci jen levnější než létat letadlem na Cinder river. Ale s tahem ryb na Aljašce je to někdy složitější, než se může zdát. Okolo kempu sice protéká říčka Pumice Creek, do které táhnou lososi čavyča, keta i nerka, ale obvykle až během druhého nebo třetího týdne v červenci. Později do něj táhnou i lososi kisuč doprovázení siveny a duháky. Na druhé straně přistávací dráhy teče Old creek, kde má Garry dvě lodě. Bohužel asi před čtyřmi lety při sopečné erupci došlo z nitra vulkánu k uvolnění toxických látek, které unikají do jezera Mother Goose Lake. Od té doby se množství ryb táhnoucích do řeky Ugashik a jejich přítoků (Dog Salmon river, King Salmon river a Old creek) značně snížilo. Kromě lososů kisuč, kterých v srpnu a září táhnou stále relativně vysoké počty, už lov ostatních druhů ryb nemá smysl.
Bílá severská noc pomalu končí. Z jasné oblohy zmizela poslední hvězda, slunce opět vykukuje zpoza vrcholků hor a od moře se tundrou plíží cáry mlhy. Je čas jít spát, za pár hodin začne Mary vařit snídani...

Ve středu ráno není po modré obloze ani památky. Oblohu i okolní hody zahalily šedivé mraky, ze kterých chvílemi mží. Naše rybářská srdce jásají – přesně takové počasí je pro lov lososů ideální.
Po vydatné snídani odlétáme všichni na Cinder river.
Pavel s Jirkou a Zdeňkem vláčejí na soutoku, já se Sašou a Láďou jedeme k jámám na dolním toku řeky, asi 2 km od ústí do moře. Po včerejší nadílce úlovků na řece Meshik jsme si přeci jen trochu pozvedli naše muškařské sebevědomí a za stávajícího oblačného počasí jsme přesvědčeni o snadném úspěchu. Nicméně úplně lehké to také nebylo. Každá řeka je jiná a zatímco na Meshik jsme si mohli bez potíží nabrodit doslova kamkoli, tady jsou nejlepší loviště ryb na jámách těsně vedle travnatého břehu. Rozptylujeme se tedy podél břehu a snažíme se vyslat své mušky ke skupinám lososů aniž bychom je svým pohybem vyplašili. Během první půl hodiny máme všichni na prutě kinga – já zdolávám čerstvě nataženou, stříbřitou, asi osmikilovou jikrnačku, Láďa o něco většího mlíčáka a Sašovi padá patnáctikilový chlapák.
Výsledky dnešního dne:
Pavel – 2x duhák (cca 60 cm), 5x king, 1x gorbuša, 1x keta, 1x nerka – na plandavku
Zdeněk - 2x duhák (50 a 58 cm), 3x nerka, 2x keta, 2x jack
Jirka – 12x king, 1x keta, 2x nerka – na jikry a na plandavku
Saša – 4x king na jikry
Láďa – 5x king, 2x keta – vše na mušku
Já – 6x king, 3x jack, 3x keta úplně stříbrná – vše na mušku

A je tu poslední den výpravy. Rybaříme všichni na Cinder river. Ráno je mlha – nízká oblačnost. Čekáme do 9.00, než se mlha trochu zvedne a může se letět. Během dne se pak vyjasňuje a odpoledne je úplně jasno, večer v 19.00 je teplota před chatou 23°C ve stínu.
Odpoledne chytal Láďa asi 400 m nad námi, za zákrutou. Saša, který ho měl na dohled hlásil, že zdolával jednu ketu za druhou a pár si jich dal na písčitou kosu, ze které chytá. Protože už jsme naši kingovou jámu důkladně prochytali, nastupujeme do lodě a jedeme pro Láďu. Jen co vyjíždíme za zatáčku, naskýtá se nám neuvěřitelný pohled. Láďa zdolává rybu zabrozen po pás do vody a 50 metrů nad ním medvěd odnáší z písčité kosy lososa. Medvěd zmizel ve vysoké trávě na břehu dříve, než jsme stačili vyndat naše kamery a fotoaparáty. Láďa je docela rád, že jsme přijeli a zatímco zdolává lososa čavyču, líčí nám své setkání s míškem:“Nejdřív jsem na mělčině chytal kety a pak se mi vypnul jeden king v prohlubni u druhého b břehu. Tak jsem si zabrodil dál do vody a po pár náhozech jsem zasekl toho kinga, co ho mám furt na prutě. Chvilku se s ním přitahuju a najednou mám takovej ten pocit, že se na mne někdo dívá. Ohlídku se a u mejch lososů stojí medvěd a kouká na mě. Moh jsem od něj bejt dvacet, možná třicet metrů. Naštěstí king táhl po proudu dolů a tak jsem šel pomalu s ním, pryč od medvěda. No a to jste akorát přijeli vy.“
Náhle se medvěd znovu objevil a začal šmejdit na písčině, odkud před chvílí odnesl lososy. Rychle vytahujeme kamery a Láďa se snaží zdolat lososa, kterému se z vody nijak nechce. Naše přítomnost bručouna nijak nevzrušuje. Klidně si šmajdá po břehu tam a zpátky a hledá další ryby. Rudy, náš průvodce, má loď připravenou v pohotovostní poloze a Láďa během necelé čtvrthodinky zdolává svou rybu. Mohutný dvanáctikilový mlíčák lososa čavyča končí v podběráku a my raději odjíždíme k jiné jámě – tady už je rybářů na náš vkus trochu moc…

Nejúspěšnější vláčecí nástrahy našeho červencového pobytu byly plandavky pixie a rotačky. Pro lov lososů čavyča jsou bezkonkurenčně nejúspěšnější nástrahou jikry, nicméně i na mušky jsme dokázali ulovit hodně ryb, ale musely být aktivní. Z mušek se nejvíce osvědčily zatížené streamery s velkýma očima barvy tmavě fialové, případně svítivě zelené prezentované na suché šňůře na třímetrovém návazci 0,45 mm. Velmi důležité je vedení mušky, která by měla volně pohybovat směrem po proudu, případně vertikálně, ale ne proti proudu.