Na protest proti vstupu ruských okupačních vojsk na území Ukrajiny rušíme všechny zájezdy a výpravy do Ruska.

Našim demokraticky a protiputinovsky smýšlejícím partnerům i zákazníkům se omlouváme, ale za stávající situace je absolutní bojkot turistiky do Ruské Federace jedinou možnou reakcí.

Až do roku 1992 byla Kamčatka pro většinu obyvatel naší planety jen geografickým pojmem - země sopek, termálních pramenů, medvědů, lososů a vojenských základen. Devadesátá léta však přinesla uvolnění mezinárodních vztahů a tak se do dříve „zakázaných oblastí" mohli časem podívat nejen vojáci a vládní pověřenci, ale i civilisté. Kamčatka leží jen 2 hodiny letu z Aljašky a Japonska, není divu, že mezi prvními turisty převažovali Američané a Japonci.
O tom, že Kamčatka může být rybářským rájem, nikdo nepochyboval, ale chyběly informace a rovněž vybudovat infrastrukturu, která umožní nejen přežití,ale i bezpečný pobyt turistů, trvalo téměř 10 let. Za tu dobu se na Kamčatce mnohé změnilo a mění se dál. Díky úzkým kontaktům s USA, Koreou a Japonskem je dnes Kamčatka jakýmsi „státem ve státě". Armáda opustila většinu vojenských prostorů, kolchozy a špatně fungující závody se rozpadly, ale informační a ekonomická síla západního světa jednoznačně směřuje výstavbu „nové Kamčatky". Byl-li dříve život obyvatel Kamčatky svázán výlučně s působením armády, dnes se jejich práce soustřeďuje více do sféry rybářství, služeb a turistiky.

Na základě velmi dobrých referencí, které cestovní kancelář PEPA získala od amerických a skandinávských rybářů, bylo v roce 2002 rozhodnuto: příští testovací výprava bude směřovat do země sopek - na Kamčatku.

Když jsme v polovině září poprvé uviděli naši řeku, byla krásná - v průzračné modré vodě se odrážely zlatavé listy bříz a olší a nad tím vším se v dálce táhly hřebeny hor. To jsme za sebou měli nejen patnáctihodinový let z Prahy, ale i celodenní výlet do kráteru Mutnovské sopky a večerní koupání v termálních pramenech - stáli jsme na druhé straně planety odpočatí a připravení ukázat kamčatským rybám, co umí český rybář.
Zatímco naši průvodci nafukovali lodě a kuchařka Marína chystala oběd, my jsme nedočkavě navazovali první nástrahy. Ivan, Jirka a Libor vybírali z krabiček třpytky a twistery, Martin a já jsme váhali mezi plovoucí a potápivou muškařskou šňůrou. V tůni pod námi lovilo několik místních rybářů na plavanou. Velký splávek, ponor asi 1 metr a u háčku nastražený oranžový korálek napodobující lososí jikru. K našemu údivu byli úspěšní, lovili siveny Dolly Varden. Vzpomněl jsem si na kanadskou poučku „kde je siven, je i losos" a v návalu euforie jsem zabrodil po pás do řeky. Po několika krocích mi však ujela noha a já sebou švihnul do vody (i s fotoaparátem). Ani jsem si nestačil zanadávat, když jsem zpozoroval, že Libor rybařící asi 50 metrů pode mnou provádí jakási podivná cvičení - přešlapuje na místě, kroutí se, napíná bicepsy a rukama svírá prut, který se mu snaží vytrhnout a zmizet uprostřed řeky. Na konci udice, v nejsilnějším proudu, rozčeřilo hladinu stříbrné tělo lososa „kižuč" (coho). V hluboké tažné vodě měl losos velmi dobré šance na únik, ale Libor byl pevně rozhodnut zvítězit. Nakonec si losos uvědomil, že by nebylo hezké hned první den Libora naštvat a tak se po čtvrthodině nechal přivést ke břehu. Jeho jasně stříbrné tříkilové tělo vyzařovalo sílu a vzdor - náš první kamčatský losos. Netrvalo ani pět minut a další záběr hlásí Jirka. Zatímco Libor bodoval na stříbrnou rotačku, Jirka dal přednost zelenému twisteru a dobře udělal. Krátce po zdolání prvního lososa má další záběr. Tentokrát je však ryba větší, brání se velmi razantně a po chvilce boje uniká..
Zatímco se Jirka potýkal s lososy, Libor ulovil několik sivenů Dolly Varden. Rusové říkají sivenům „golec" nebo také „malma". Podobně jako siveni arktiční (alpští) vytváří tento druh ryby stacionární i tažné formy. My jsme nejprve lovili téměř výhradně pestře zbarvené siveny stacionární formy, ale dále po proudu řeky jsme se setkali i se stříbřitou tažnou formou, která právě opouštěla moře a doprovázela lososy na jejich cestě k trdlištím.
Martin nejprve zkoušel lovit na streamer siveny, ale když viděl, že Jirkovi zabrali dva lososi na dobře dostupném místě a navíc na hloubce okolo 1 m, rozhodl se neztrácet čas a naservíroval stříbrnobílý streamer do míst, kde očekával přítomnost ryb. Po několika minutách přišel první záběr. Více než pětikilový losos namířil svůj první výpad přímo doprostřed řeky. S návazcem 0,22 mm a prutem AFTMA 7 však Martin neměl šanci rybu otočit. V silném proudu pak losos začal z cívky Martinova navijáku odmotávat metr po metru poslední zbytky šňůry, až se při jednom z výskoků vypnul.

Naši průvodci zatím nafoukli dva raftové čluny a připevnili k nim kovové konstrukce,do kterých pak zasadili uzamykatelné kovové schránky, chladicí boxy, naše batohy, stany a vesla. Jeden po druhém se scházíme u stolu, kde Marína servíruje obložené chleby, zeleninový salát a zákusky. V odpoledním slunci rozebíráme naše zážitky z prvních okamžiků lovu a nemůžeme se dočkat až vyplujeme na řeku.

Plavba na raftu, kdy průvodce sedící uprostřed udržuje směr lodi vesly a rybáři na obou koncích lodě mohou rybařit je pravděpodobně ideálním způsobem, jak rybařit na místech dostupných jinak pouze helikoptérou. Navíc při troše šikovnosti je možné nahazovat přímo z plujícího raftu a prochytat i místa ze břehu zcela nedostupná.
Naše rafty s osmi členy posádky proplouvaly tiše podél břehů i středem asi 50 metrů široké řeky. U hlubokých tůní a na místech, kde jsme předpokládali stanoviště ryb naši průvodci zastavovali a my jsme pak zkoušeli své štěstí ze břehu nebo zabrozeni po pás do příjemně chladivé vody. Vodní hladina byla asi 20 cm nad normálem, nicméně průzračná voda umožňovala bezproblémové rybaření. Podle tvrzení našich průvodců se voda v této části řeky zakalí jen při odtávání sněhu v červnu a červenci a zbytek roku zůstává čirá i po silných deštích.

Podél řeky byly všude vyšlapané chodníčky a to i na místech vzdálených několik kilometrů od silnice. Napadlo mne, že zdejší rybáři jsou docela zdatní turisté, ale po té, co jsme pěšinky našli na zcela nedostupných březích mi svitlo, že je nevyšlapal někdo, ale něco - kamčatští hnědí medvědi hledající ryby. Jejich stopy i trosky okousaných lososů jsme nacházeli prakticky všude. Z věrohodných pramenů jsme věděli, že zdejší medvědi jsou o něco větší než severoameriční grizzlyové. Stejný pramen rovněž tvrdil, že „ruský Míša" je stvoření mírumilovné a dobromyslné - na rozdíl od agresivního amerického bručouna. Ne že bych téhle politicko-sociální poučce moc věřil, ale při pohledu na množství potravy, kterou medvědům nabízela řeka i lesy plné borůvek a brusinek, mi připadlo velmi nepravděpodobné, že by si jako potravu medvěd vybral nás. Nicméně přítomnost huňáčů jsme museli vzít na vědomí a kontakty s nimi jsme raději nevyhledávali.

Po hodině plavby jsme urazili asi 8 kilometrů. Z meandrující řeky jsme pozorovali tichý podzimní les, kde listy bříz, topolů i olší získaly červenozlaté zbarvení. Kromě dvojice pytláků, která se do sítě tažené mezi dvěma nafukovacími loďkami, snažila polapit táhnoucí lososy, jsme nepotkali ani živáčka.

Postavit tábor trvalo našim průvodcům necelou půlhodinu - čtyři malé stany, osmimetrový kuchyňský stan, ohniště a velký přístřešek nad ohništěm nám zajišťovaly maximální možné pohodlí. A když Marína připravila vynikající boršč, lososa v majonézovém těstíčku a k pivu i něco zákusků, naše spokojenost neznala mezí. Ivan s Liborem zatím pod Olegovým dohledem připravili kaviár z jednoho z ulovených lososů: Do misky vložili jikry, ty náležitě prosolili a promíchali. Misku pak zalili horkou vodou a jikry vysypali do čisté gázy. Převalováním jiker v gáze se kaviár zbavil všech nečistot a lahůdka byla hotova - zaručeně čerstvý, čistý a podle názoru některých gurmánů i velmi dobrý oranžový kaviár z pacifického lososa.

Večer klesla teplota z patnácti na pět stupňů Celsia, nikde žádní komáři ani muchničky. To je odměna za chladnější podzimní počasí - v létě zde prý bývá obtížného hmyzu vic než dost...
U plápolajícího ohně rozebíráme naše dojmy z prvního dne rybaření. Po rybářsky velmi dobrém zahájení na místě, kde nás vyložil mikrobus, jsme na dalších stanovištích ulovili jen několik sivenů. Že by se větší ryby v řece vyskytovaly jen ostrůvkovitě? Nebo jejich aktivita klesla s nastupujícím večerem? A kde jsou vlastně tažní pstruzi duhoví, kterým Rusové říkají „mikiža" a kteří nás ze zdejší ryb zajímají nejvíce? Odpovědi na tyto a mnohé další otázky jsme dostali v příštích dnech.


Za pstruhy a lososy do země sopek II.

Druhý den našeho putování po řece byla sobota. Již v 8 hodin ráno k našemu tábořišti dorazila skupinka pěti rybářů na nafukovacím člunu. Podle oblečení by si je leckdo mohl splést se skupinkou špatně oblečených vojenských zběhů, ale čtyřmetrové pruty opatřené udicemi se splávkem nad nastraženým korálkem prozrazovaly, že to jsou rybáři - lovci sivenů. Několikrát prohodili tůň před naším stanem a pak vyrazili dál po proudu. Asi za hodinu se objevila další loďka a na ní manželský pár - rovněž rybáři.
Kromě „sportovních rybářů", vesměs vyzbrojených teleskopickými pruty s udicemi pro lov na plavanou jsme však toho dne potkali i několik skupin pytláků, kteří lovili lososy pro kaviár. Na dvou loďkách poháněných vesly jedou po proudu 2-3 pytláci. Mezi loďkami vlečou napnutou síť délky 10 - 20 metrů. Občas se jim podaří narazit na skupinku lososů, které uzavřou do sítě a vytáhnou na břeh. Mlíčňáky vyhazují do vody, jikrnačkám vyříznou na boku otvor o délce asi 40 cm, kudy vyjmou jikry a rybu pak vhodí zpět do řeky. O maso zájem nemají, nemá pro ně žádnou hodnotu. Nasolené jikry od nich vykupují oficiální i neoficiální obchodníci po 300 rublech za kilo. Průměrná měsíční mzda na Kamčatce se pohybuje okolo 6000 rublů. Z jedné jikrnačky lze získat 0,5 - 1 kilogram jiker. Denně je pytlák schopen udělat 10 - 30 kilo surového kaviáru. Další nechť si laskavý čtenář spočte sám. Dokud bude Japonsko a USA dovážet kaviár z Ruska jako doposud, pravděpodobně tento problém nepůjde vyřešit, ve hře je příliš mnoho peněz. Navíc pytláci se rekrutují z řad tisíců nezaměstnaných, kteří nemají co ztratit, pro které je lov lososů tím nejpřirozenějším a často jediným zdrojem obživy. Do jisté míry je pytláctví místními úřady tolerováno - v situaci, kdy v okruhu několika set kilometrů není možné sehnat žádnou práci, se na nějakou tu rybu nekouká. Rybářská stráž postihuje pouze lov ryb pomocí výbušnin, jedů, elektřiny a velkých sítí.

Na téma pytláctví jsme mnohokrát zavedli řeč s našimi průvodci. Ti se věc dívají bez emocí a z praktické stránky: „Ano, naši pytláci opravdu uloví mnoho lososů, ale co je to proti množství, které odloví japonské a korejské lodě v okolních mořích. Že je neetické a neekonomické usmrtit lososa pouze kvůli jikrám a zbytek odhodit? Ano je to tak, ale buďme rádi, že pytláci berou jenom jikry - každoročně umírají po vytření v řekách ústících do Tichého oceánu tisíce tun lososů a řeka potřebuje přísun živit z rozkládajících se rybích těl - tak to příroda zařídila."
K loďkám, které používají kamčatští „sportovní rybáři" i pytláci, si neodpustím jednu poznámku. Zpravidla se jedná o vojenské záchranné čluny pro 1-2 osoby o délce nejvýše 2 metry. Když si do takové loďky sedne dospělý člověk, nachází se vlastně pod hladinou okolní vody, opírá se zády o jeden konec loďky a nohama o druhý. Při veslování je samozřejmě celý mokrý od cákající vody. A protože se jejich oblečení skládá ponejvíce z vyřazených vojenských bavlněných uniforem a těžkých pogumovaných plášťů, je jasné, že tenhle styl rybaření není žádná legrace. Tady jde o zdraví a v peřejnatých částech řeky i o život.

Asi po patnácti kilometrech plavby, začíná řeka měnit svou tvář. Původně mělké údolí se zužuje a více než 50 metrů široké koryto si razí cestu horským masivem. V těchto místech už nejsou žádné vesnice, žádné silnice ani cesty. Před námi je více než 100 km plavby naprostou divočinou. Z řeky rovněž mizí rybáři i pytláci, kteří odsud nemohou své úlovky dopravit k silnici. Brzy jsme na celé řece sami. Jakmile jsme dorazili do míst, kam místní rybáři nemají přístup, množství našich úlovků stouplo. Prakticky v každé větší tůni se ukrývalo několik lososů, na jejichž jikrách se přiživovali siveni. Dokonce ani úlovky tažných pstruhů duhových na sebe nenechaly čekat.

První dostaveníčko s duháky jsme si dali večer. Průvodce Oleg zastavil raft na písčitém mysu, který odděloval silný říční proud od slepého ramene. V čisté vodě jsem viděl až na dno zátoky do hloubky asi dvou metrů, ale po rybách ani stopy. Snažím se tedy dostat nymfu do hloubky proudu, ale protože chytám na suchou šňůru s dlouhým návazcem, jen ztěží udržuji kontakt s nástrahou. Přesto občas cítím jemné zatažení. Zasekávám však do prázdna. Až po chvíli konečně vím, že jsem rybu neminul. Ta se statečně brání a využívá síly proudu. Z hloubky dvou metrů vytahuji vysokého, nádherně zbarveného mlíčňáka sivena Dolly Varden. Ve stejné chvílí pozoruji rozruch na ostrově uprostřed řeky, kde vláčí naši přátelé. Ivan i Libor zdolávají rybu současně - narazili na skupinku lososů stříbrných (kisuč). Libor vytahuje asi čtyřkilového, červeně zbarveného mlíčňáka, ten Ivanův se v silném proudu osvobozuje sám. Martin mění potápivou šňůru za plovoucí. Proboha proč? Celý den nám většina ryb brala na hloubce 1-2 metry a on byl se svou potápivkou mnohem úspěšnější než já s plovoucí šňůrou. Brzy mi však svítá - stačí se podívat na hladinu řeky a zaposlouchat se do jejích zvuků. Uklidňující ševelení proudu občas naruší šplouchnutí. To nejsou skákající lososi. Ani siveni. To je velmi razantní sběr nějakých velkých ryb - pravděpodobně pstruhů. Mhouřím oči proti zapadajícímu slunci a když přivykám odlesku vln, každou chvíli vidím, jak cosi vystrčí z vody hlavu, pak hřbet a nakonec špičku ocasní ploutve. Není pochyb - takhle sbírají velcí pstruzi. Zatímco Martinova muška hrdě pluje po proudu, já měním nymfu za chrostíka. První nához a prásk! Nervy pracují a ani dvacítka Stroft nevydrží ukvapený zásek. Zato Martin s ledovým klidem burzovního spekulanta čeká na svou příležitost, kterou nemíní promarnit. A dočkal se. Zásek sedí a ryba míří do proudu. Síla ryby znásobená tahem proudu však dělají své. Martin přichází o další metry šňůry a při jednom z výpadů náhle tah udice povoluje. Snad příště. Jenže toho dne už žádné příště nebylo. Ryby sice sbíraly dál, ale o naše nástrahy zájem nejevily. Naši „pstruhovou horečku" musel zchladit Oleg, který nás nekompromisně naložil do raftu a odvezl od sbírajících potvor. Reptáme, že nám večeře může být ukradená, že jsme sem přijeli na ryby a ne si nacpat břicha, ale zapadající slunce, to je argument, který akceptují i naše mozky, dočasně zachvácené rybářským šílenstvím.

Před námi se začíná zdvihat hradba hor, říční břehy jsou stále strmější. Tábor stavíme na jednom z říčních ostrovů. Země je tu samý pařez a výmol a tak nám nezbývá než umístit náš stan na jediné rovné místo - přímo doprostřed medvědí stezky. No, snad se dnes půjde Míša projít někam jinam... Zatímco Marína připravuje večeři a od ohniště se začíná linout vůně polévky, využíváme posledních minut světla a jdeme prochytat tůně pod ostrovem. Martin je dnes ve formě a co chvíli tahá sivena. Kulisa hor porostlých svěže zelenou zakrslou limbou je ozdobena zlatavými ostrůvky bříz a poslední paprsky večerního slunce ustupují mlze, která klesá z hor. Na takové chvíle se nezapomíná. Z mého snění mne však probírá pohyb na druhém břehu řeky. Nejsme tu sami. Suchou trávou sestupuje k řece medvěd. Potápí přední polovinu těla pod hladinu a s lososem v tlamě se vrací na břeh. „Medvěd, je tam medvěd", volám na Martina, který má oči jen pro sivena mrskajícího se na jeho udici. Nechápavě na mne zírá a než zaostří svá krátkozraká očka do večerního šera, je huňáč pryč. Ale jeden losos mu asi nestačil, protože za chvilku je tu zas. Tentokrát i můj méně bystrý přítel rozeznal charakteristickou medvědí siluetu, ale rybaří dál. Tady je ryb dost pro nás i pro huňáče, tak proč se vzrušovat.


Za pstruhy a lososy do země sopek III.

Další den se říčním údolím povalují chomáče mlhy a ranní slunce prohrává souboj s postupující oblačností. Začíná drobně pršet. Za jedním zákrutem vytváří řeka uprostřed koryta štěrkový ostrov, který z jedné strany ohraničuje silný a hluboký proud a na druhé straně se dno pozvolna svažuje do hloubky půldruhého metru. Právě tady jsme duháky potkali podruhé. Martin, který chytal na dvě mušky, zasekl rybu na rozhraní mělké a hluboké prudící vody. Namísto urputného poškubávání u dna, které je charakteristickým obranným prvkem sivenů, se dostavila reakce zcela odlišná. Ryba vyskakuje dvakrát nad hladinu a pak stříbrné torpédo zamíří přímo do nejsilnějšího proudu. Šňůra mizí rychle z navijáku a ryba podniká střídavě výpady do všech směrů. Po několika minutách velmi dynamického zdolávání přivádí Martin rybu do mělčí a klidnější vody. Po celé délce stříbřitého těla pokrytého stovkami černých teček se táhne červeno-růžový pruh. Pstruh americký duhový - forma „mikiža" (nebo také mikiš). A není to žádný chudinka. I když měří jen necelých padesát centimetrů, jeho tělo je vysoké a působí mohutným dojmem. Ryba zabrala na stříbrno-černý streamer, který ve vodě pravděpodobně připomíná potěr. Několik fotografií a rybu opět pouštíme. V křišťálově čisté vodě je dobře vidět, jak míří zpět do silného proudu.
Ještě jsme nestačili řádně okomentovat uplynulé chvilky napětí, když cosi energicky útočí na mou mušku - oranžovo-bílý jig. Chytám na plovoucí šňůru v metrové hloubce a tak máme možnost sledovat v průzračné vodě prudké výpady, které pstruh nejednou zakončí výskoky nad hladinu. Po několika minutách dáváme rybě svobodu a pokračujeme v prochytávání štěrkového ouplavu. Pstruzi se odmlčeli, ale o naše nástrahy projevili zájem siveni. Téměř na každý hod zaznamenáváme kontakt s rybou. Velikost ulovených sivenů se pohybuje mezi 40 až 50 cm a berou téměř na vše - na nymfy, na streamery i na suché mušky. Nezřídka se Martinovi daří chytit i dublety. Po hodině intenzivního muškaření začíná záběrů ubývat a náš průvodce Oleg přijíždí s raftem - dole po proudu leží stovky podobných míst, která čekají jen na nás. Do vysílačky se nám hlásí posádka z druhého raftu. I jim se podařilo chytit několik duháků a večerní přísun kaviáru raději pojistil Ivan jedním lososem stříbrným. Pár dalších lososů naše „sekce přívlače" vrátila vodě.

Přeháňky občas vystřídá modrá obloha, ale ještě než slunce osuší listí bříz, přichází další sprška. Projíždíme okolo hlubokých tůní i štěrkových mělčin, plavíme se peřejemi a občas naši průvodci veslují přes táhlé tišiny. Na slibných místech zastavujeme a rybaříme. Někde jsme bez záběru, ale většinou nás řeka odmění pstruhem nebo alespoň sivenem. Naši průvodci se usmívají - je na nás dobře vidět, že se nám tu opravdu líbí.

Dokonce ani vytrvalý déšť, do kterého se budíme další den, naše rybářské nadšení nezchladil. Táboříme na břehu tůně hluboké více než 5 metrů. Do řeky se tu vlévá potok v jehož ústí jsme na mušku chytili několik menších duháků a sivenů. Ale velké ryby, které sbírají v tůni, na naše nástrahy nereagují. Zato na přívlač se tu dají k záběru vyprovokovat pěkní lososi. Nakonec na suchou mušku rezignujeme. Nechávám šňůru klesnout na hloubku a trpělivě popotahuji „pijavku s jikrou" hlubinou tůně. Po půl hodině nepříliš zábavného chytání v silném dešti přichází první záběr. Sedmičkový prut dělá co může, ale ryba má zatím navrch. Cítím silné výpady, které se odehrávají asi 15 metrů ode mne, kdesi na hloubce. Snažím se rybu neprovokovat a udržet ji v klidné vodě. Jestli vyrazí do proudu, je ztracena, tento protivník váží alespoň 3 kila a dvacítka na konci udice, to není mnoho. Po dvaceti minutách opatrného zdolávání mám rybu přímo pod kamenem, na kterém stojím, kdesi ve čtyřmetrové hloubce. Ruka mne začíná bolet a tak se rozhoduji naše přetahování ukončit. Navíjím šňůru a snažím se rybu zdvihnout k sobě. Tu však „chytá rapl" a šňůra vyráží přímo do proudu. Marně se snažím přibrzdit roztočený naviják, jeho klička mne jenom praštila přes prsty. Cítím, jak mi očky prutu projíždí rychlospojka a pak zaslechnu jen krátké zasvištění. Moje „Cortlandka" mizí v proudu! Namotávám zbytek backingu do navijáku a v uších mi znějí slova prodavače z rybářského obchodu:"Tu šňůru jsem ti napojil na backing rychlospojkou. Možná by to chtělo ještě zakápnout vteřinovým lepidlem, ale není to nutné, tyhle rychlospojky udrží všechno. To bys musel chytat lososy, aby to ryba strhla..." Jenže tenkrát mne vůbec nenapadlo, že se sedmičkovou šňůrou vyrazím na lososy. Šňůru jsem oželel, stejně by to byla její poslední výprava, ale ta ryba mne mrzela. Ani jsem se nestačil pořádně naštvat, když se ohýbá Martinův muškařský prut. Já mám rychlospojku zakápnutou lepidlem, uculuje se Martin a tažen rybou odchází po proudu směrem k Ochotskému moři, kam se losos zřejmě rozhodl vrátit. Zpátky do tábora dorazil po půl hodině. Losos nevážil více než 4 kg, ale v kombinaci se silným proudem lze tyhle ryby zvládnout jen velmi těžko.

Dny ubíhaly a my jsme chytali lososy, pstruhy a siveny na plandavky, rotačky, twistery, streamery i mokré mušky. Na suché mušky jsme však chytali jen siveny. Přitom se zdejší pstruzi na suché mušky loví - to jsme věděli z literatury a nejedou jsme sbírající pstruhy i viděli. Až jednoho slunného odpoledne, když jsme nad peřejí chytali rybu za rybou, se mne průvodce Oleg jaksi mimochodem zeptal, jestli bych už konečně nechtěl zkusit ulovit nějakého pstruha na myš. Aniž čekal na mou odpověď, otevřel svoji krabičku s muškami a vyndal odtud asi 4 cm dlouhou mušku s dlouhým ocáskem - napodobeninu myšky. Protože jsem si toho dne zachytal víc než dobře a představa, že budu chytat na tu chlupatou obludu v čisté vodě na půlmetrové hloubce, se mi zdála dost hloupá, půjčil jsem mu raději svůj prut. Když vyměnil moji nymfu za myšku, komentoval jsem jeho počínání slovy, že jen blázen by chytal pstruhy na takovouhle potvoru a pouze šílenec by takovou mušku použil na místě, kde je křišťálově čistá voda a hloubka nejvýše 60 cm. Oleg přešel moje poznámky bez mrknutí oka. Elegantním hodem dopravil myšku ke břehu a pomalu ji začal stahovat směrem k sobě. Myška velmi hezky brázdila vodu a opravdu to vypadalo, jako když myš plave přes řeku. Pak se stalo něco neuvěřitelného. V té čisté vodě, kde jsme viděli každý kámen na dně, se cosi zablesklo, otevřela se hladina a myš zmizela. Oleg jemně přisekl a nad hladinu několikrát vyskočil nádherný duhák. Ještě večer jsem několik svých mušek vyměnil s Olegem za myšky. Opravdu to fungovalo! Záběry pstruhů na suchou mušku-myšku byly velmi razantní, přicházely jako blesk z čistého nebe a my jsme si konečně zachytali i na „suchou"...

Náš pobyt na Kamčatce ubíhal velmi rychle. Navštívili jsme sopečná pohoří v centrální části poloostrova, koupali se v termálních pramenech a rybařili jsme na několika řekách, kde se nám kromě lososů stříbrných, sivenů Dolly Varden a pstruhů duhových formy mikiža, podařilo chytit i lipany a siveny východosibiřské, kterým místní rybáři říkají „kundža". Pouze ulovení „sjomgy" - tažné formy pstruha duhového, která je asijskou obdobou severoamerického steelheada jsme se nedočkali. Snad tedy příště - na Kamčatku se rozhodně vrátíme. Už pro příští sezónu připravujeme výpravu do stejných míst jako v roce 2002 a když se nám podaří získat příslušná povolení, pak je před námi rybaření na řekách, kam lidská noha vkročí jen velmi zřídka.