Norsko - oblast Senja - Reportáže

Majitel usedlosti Dyroy (Ragnar) má smysl pro humor. A to není v Norsku zase tak běžný jev, zvláště ne v arktických končinách této severské země a už vůbec bych smysl pro humor nečekal u člověka, který bydlí na samotě, na nejzazším cípu ostrova, kde končí silnice. Když mi jednoho listopadového dne s kamennou tváří Ragnar nabídl, ať přijedu s několika rybáři na Dyroy v březnu na lov tresek, že bude fjord plný velkých ryb, jako bonus roztopí hottub a sežene nejkrásnější holky z okolí, věděl jsem, že má smysl pro humor. Nicméně představa příjemně vytopeného relaxačního bazénku s výhledem na zasněžené hory a polární záři byla celkem příjemná i bez norských krasavic, jejichž výskyt je na ostrově Dyroy asi stejně pravděpodobný jako setkání s ledním medvědem. Já blbec si neuvědomil, že příjemné relaxaci v horké lázni bude předcházet rybaření v mrazu, větru a sněžení!

Druhá polovina března byla nečekaně chladná v celé Evropě a sever Norska nebyl výjimkou. Neobvykle silný mráz a nezvykle nízká sněhová pokrývka působily komplikace v zásobování vodou, protože vodovody na mnoha místech severního Norska zamrzly. A 23. dubna, když jsme v poledne odlétali z Prahy, začalo sněžit. A sněžilo a sněžilo a sněžilo... Sněžilo tak, že naše letadlo do Evenes mělo dvouhodinové zpoždění, ale silnice byly protažené a sněhové pluhy jsme cestou z letiště potkávali každých 15-30 minut. Pluhy, nikoli sypače. Téměř všechna auta na severu Skandinávie používají v zimě pneumatiky s ocelovými hroty, které výborně drží stopu i na ujetém sněhu a náledí a silnice se většinou udržují jen pluhy, ne posypem. Naše auto z půjčovny mělo samozřejmě gumy s ocelovými hřeby a cestování po zasněžených silnicích nám nečinilo nejmenší potíže. Horší to měla jihočeská část naší výpravy, která na ostrov Dyroy cestovala terénní Toyotou hi-lux přes Gdaňsk, Nynashamn, Stockholm, Umea... Až do Stockholmu to šlo, ale po té, co silnice změnila barvu z černé na bílou, měla posádka co dělat, aby dojela bezpečně do cíle. Hi-lux je sice krásné auto s výbornými jízdními vlastnostmi, ale bez ocelových hrotů ani sebelepší zimní pneumatiky na zledovatělých severských silnicích prostě nedrží...

Když jsme se 24.3. ráno vzbudili v domku na břehu ostrova Dyroy, Ragnar pomocí bagru právě vykopával zamrzlý vodovod. Krátce po poledni slavnostně zprovoznil přívod vody do našeho apartmá a o den později dokonce do sousední chaty. Zatím připadlo dalších 10 cm sněhu a na základně přistála i plně naložená Toyota na lince České Budějovice – Dyroy. Teplota vystoupala z nočních -5°C na nulu a my povzbuzeni sluncem a jasnou oblohou vyrazili na svěžím větříkem zčeřenou hladinu fjordu. Teplota vody +1,5°C nevěstila nic dobrého. Zajímavá letní loviště halibutů na zlomech z 10 do 50 metrů zela prázdnotou a jen občas echolot nesměle ukázal menší ryby na hloubkách 40-80 metrů. Po hejnech arktických tresek-skrei ani památky. Nachytali jsme tresky obecné 60-70 cm k večeři, stihli jsme dvakrát projet sněhovou přeháňkou a se zmrzlýma rukama a červenými nosy jsme se po čtyřech hodinách vrátili pokorně do přístavu. Posádka druhé lodě na tom nebyla o mnoho lépe – mezi úlovky byly jen tresky obecné 50-80 cm a několik mníkovců.

Rozhovor s místním rybářem do nás vlil jen velmi omezenou dávku optimismu. Podle jeho mnohaletých zkušeností zajíždí skrei – arktické tresky do Tranoysundu mezi ostrovy Dyroy a Senja jen tehdy, když do fjordů táhnou drobné rybky podobné sleďům „loja“. A ty se zrovna letos zatím neobjevily. Nicméně, jestli hledáme větší tresky, zněla jeho doporučení jednoznačně: „Jezděte lovit k jižním břehům ostrova Senja od Skrolsviku přes podmořské kopce Krykjegrunnen po Faksegrunnen a možná i Mefjerdingen. Skrei může být kdekoli na hloubce 50-100 metrů...“

Jak nám řekli, tak jsme udělali. Další den dopoledne zastavujeme naše Kverna za jasného počasí u Faksegrunnen, kde za pohodlného driftu ve větru 3-5 m/s prochytáváme s gumami i pilkry hloubky od 40 do 120 metrů. Občas zaklepe nástrahou půlmetrová treska nebo na nás vypoulí oči mníkovec, ale žádný zázrak se nekoná. Teprve na hloubce okolo 80 m u Krykjegrunnen narážíme na větší tresky a během několika málo minut vytahuji z vody dva štíhlé mlíčáky – devadesátky a Libor pěkně baculatou 95 cm tresku, jikrnačku. Pak ještě pár o něco menších a jede se domů, protože vítr má podle předpovědi odpoledne zesílit na 10 m/s, od ostrova Senja se zase ženou mraky a s nimi další sníh a já musím jet večer na letiště pro další rybáře, se kterými mne čeká několikadenní rybaření na Lofotech.

Další tři dny jsem s Jurou a Borkem cestoval a rybařil na Lofotech. Ačkoli jsme se nacházeli jen 200 km jihozápadně od ostrova Dyroy, bylo na Lofotech pocitově výrazně tepleji. I na Lofotech sněžilo a foukal vítr 3-10 m/s a teplota vody byla o jediný stupeň Celsia vyšší, ale byl to možná ten stupeň Celsia, který rozhodoval. Zatímco Dyroysund byl podle našich úlovků i údajů echolotu téměř bez ryb, Vestfjord se na hloubkách 60-100 metrů metrovými treskami jen hemžil. Zatímco ze sněhem pokrytých hor u Dyroysundu foukal ledový vítr, na pobřeží Lofot byl vítr výrazně teplejší. Tedy alespoň v těch chvílích, kdy se zrovna nepřihnaly mraky a nesněžilo. A když se vyjasnilo, chytali jsme pár minut dokonce i bez bundy, jen v trojobalu termoprádla! Jinými slovy, během večerních telemostů Dyroy-Lofoty, jsme z Lofot hlásili úlovky a naši kolegové nám z Dyroye hlásili sílu větru a mrazu.

Když jsme se po okružní cestě po Lofotech připojili k našim kolegům na ostrově Dyroy, bylo nám hned jasné, že naše třídenní zkušenosti z Lofot nám tady moc platné nebudou: pocitově bylo v Dyroysundu výrazně chladněji, vítr z hor nepříjemně řezal do tváří a sněhové přeháňky byly častější než na Lofotech. Pepa sice předevčírem téměř čtvrt hodiny zdolával halibuta, ale ryba se nakonec vypnula. Slavný ďasobijec Jirka si na konto namísto svých oblíbených ďasů připsal párek vlkoušů a všichni dohromady s vynaložením značného úsilí lovili malé tresky 50-80 cm, občas nějakého toho mníka nebo mníkovce. Hejna skrei se v Dyroysundu ani Tranoysundu neukázala.
Ale naši domácí Ragnar a Ragna se snažili udržovat dobrou teamovou náladu. Ragnar zasvěceně prohlašoval, že skrei se musí každým dnem objevit a Ragna opakovaně překvapila – tu velrybou na víně, pak zase zapečenou treskou v těstovinách a domácím závinem.
Nakonec i v relaxačním bazénku Ragnar zatopil a jen fakt, že se nás více než pět do horké lázně nevešlo, mu zabránil vydat se do zasněžených kopců pátrat po nordických kráskách.

Velikonoční pondělí 2. dubna bylo dnem našeho odjezdu z Norska. Většinu z nás čekaly dvě hodiny autem na letiště a pak pár hodin letadlem ze severu Norska přes Oslo do Prahy. Před plně naloženou Toyotou leželo 2.500 km po většinou zasněžených silnicích.
Ten den nebyl na obloze ani mráček, nefoukal vítr, Ragnar si vzal tenkou čepici a v Narviku u benzínky jsem viděl chlapa v šortkách. Na severu Norska začalo jaro.