Norsko - oblast Lofoty-Vesterály - Reportáže

Elgsnes 21.-28.5.2025

Téměř na den přesně jako před rokem jsme opět vyrazili do Elgsnes, nádherné rybářské destinace na severu Norska. Po rychlé cestě přes Německo jsme z Rostocku přejeli trajektem do Gedseru a do věčera byli na severu Dánska. Po přenocování na farmě v polích jsme si ráno prohlédli „Hamletův“ hrad Kronborg v Helsingoru a přesunuli se menším trajektem do Helsingborgu. Pro cestu na Sever jsme letos vybrali za Göteborgem E 45 po západní straně jezera Vänern, ale nebyla to nejšťastnější volba – jeden radar za druhým, maximálka 70 km/hod.

Za Torsby jsme se rádi vrátili na starou dobrou šedesátdvojku a krásným údolím Klarelvy dojeli na norské hranice. Za necelou hodinu jsme zakotvili ve vyzkoušeném kempu Trysil Hyttegrend, kde nám správce předal zbrusu novou luxusní chatu. Další den jsme vyrazili známou trasou přes hory kolem jezera Femunden do města Roros, památky UNESCO, a dál na Stjordal.
Po E6 pak na Steinkjer, za kterým jsme odbočili na sedmnáctku, která je ve své pobřežní části vyhlídkovou trasou. Vpodvečer jsme udělali malou odbočku de Terraku, kde jsme měli zajištěné ubytování v turistické ubytovně, v okolí nic lepšího není. Na místě ale milé překvapení – zařízení rok provozuje sympatický pár Němec-Litevka, péče o nás byla až dojemná.

Ráno jsme se vrátili na sedmnáctku a v poklidném tempu postupně šesti trajekty, nespočtem mostů a krásnými sceneriemi jsme projeli skupinu ostrovů včetně odbočky na Donnu, která byla nejkrásnější. A trajekty opravdu zdarma. Večer v Nesně nás čekalo překvapení v kempu Topcamp Havblikk, kde nefungoval přihlašovací kód do schránky s klíči. Ale provozovatel, který byl v Oslu, po telefonu zvládl naši navigaci k náhradnímu kódu a klíče nám vypadly do dlaní. Ukázalo se, že „letní chatky“, které jsme si objednali jsou opravdu letní, vybavily se nám vzpomínky na dětské tábory. Ale centrální budova vzhledem k obsazenosti kempu byla téměř jen naše, takže pohodová večeře i koupelna.

Poslední den cesty jsme se za Mo-i-Ranou vrátili na E6, která je zde zase o kus rovnější a kratší, ale méně zábavná. Nevynechali jsme zastávku na polárním kruhu, kde letos skoro nebyl sníh, ale prodejna se suvenýry nezklamala. Před Innhavetem jsme se zastavili za našimi přáteli ve Straumfjordu a vzpomněli na naše kamarády, kteří se ze zdejšího tunelu před třemi lety již nevrátili domů. Další cesta po E6 a trajektem do Lodingen uběhla rychle, zpomalila se až na Hinnoye, kde se Norové rozhodli narovnat pobřežní E 10 a budují tunely, mosty a nové cesty. Při jejich tempu bychom čekali, že příští rok už bude trasa nová. Za mostem na pevninu už se jelo po 83 bez komplikací, ale v plánu je nová silnice až do Harstadu, tak uvidíme za rok.
V podvečer jsme byli na místě, letos předání domu i lodí proběhlo bez komplikací – poučili jsme se z loňska a majiteli s předstihem poslali seznamy posádek včetně osobních údajů. Večer dorazila i „letecká“ skupina a mohli jsme se těšit na báječné dny. A ty opravdu přišly, opět jsme měli týden krásného počasí.

První den trochu dozníval vítr a houpali jsme se na táhlých vlnách, další dny ale prakticky téměř nefouklo, zapršelo trochu jen čtvrtý den. Lodě šlapaly bez problémů, motor, u kterého vloni zlobilo chlazení, majitel v zimě nechal opravit. Ráno jsme vyrazili na ryby, ale dopoledne nás trochu vyděsilo, chytili jsme jen dvě obecňačky padesátky, vypadalo to špatně. A to jsme vyzkoušeli spolehlivou lokalitu – podvodní hřebeny u Kasholmenu i Storholmenu. Ale v jednu hodinu se situace obrátila a obecňačky vypadaly, že jsou tady jen pro nás, bedna se rychle plnila hezkými osmdesátkami. To už jsme chytali na konci hřebene na podvodních kopcích Vesterboen.
Po návratu do přístavu se ukázalo, že štěstí měla jen jedna loď, ostatní měli úlovek skromný. Večerní chytání cílilo na halibuty, úspěšní jsme nebyli, i když Evžena jeden velký tahal deset minut na podvodních kopcích před domem a Václavovi něco nejdřív zlomilo háček velkého jigu a při dalším pokusu přetrhlo obratlík (není nad to chytat na loňské nástrahy) na hřebenu u Kasholmenu. Ale chytilo se pár obecňaček kolem 90 cm, smutno nebylo. Další dny se postupně rozchytaly i ostatní lodě, ale platilo, že dopoledne se prakticky nic nechytilo, vždy až po jedné. Kvótu jsme měli nachytanou čtvrtý den, pátý samozřejmě braly nejvíc, ale mimo výjimky na večerní talíř šly zpátky do moře.
Šestý den předpověď varovala před větrem, který se měl rozfoukat v jedenáct, ale Petr s Václavem si přivstali, aby si ještě užili, a přes větší vlny se dařilo už kolem poledne. Jen návrat domů ve zpěněných vlnách byl trochu dobrodružnější.

Rybařina tedy skvělá, ryby braly vše, nejlépe gumy 12-15 cm ve světlých barvách – žlutá, oranžová. Mimo obecňaček jsme nechytili téměř jinou rybu, žádnou větší tresku tmavou, jen malé při zkoušce pilkrování. Největší obecňačka 105 cm, halibut žádný. Spolehlivě se chytalo na všech typických lokalitách – podmořských kopcích, s jistotou úlovku na Vesterboenu, nejvíc ale na strmých kopcích Skarvhausboen, kde vykrmené až tmavě oranžové obecňačky vyjížděly na gumy zespoda, takže jim zapadaly hluboko do tlamy.
Po nachytání kvóty jsme tu museli přestat chytat, abychom ryby zbytečně netrápili. Pátrali jsme po příčině nepřítomnosti tmavek – na vině bylo zřejmě studené moře, do kterého nepřitáhli sledi a za nimi ani tmavky. Kompenzací nám byla hejna tuleňů, která nás zvědavě pozorovala, a společnost alkounů a papuchalků. Žádné z těchto obyvatel severu (až na pár papuchalků) jsme tu vloni nepotkali. Radost nám dělala i skupina sobů, která se nám ráno pásla za domem.

Letos jsme si udělali čas i na průzkum nejbližšího okolí – na severním výběžku kousek od domu jsou pozůstatky rozsáhlého německého palebného systému, který byl součástí atlantského valu. Směrem na Harstadt je zajímavý hřbitov, kde jsme našli hroby několika generací majitele domu, pana Ruuda. S tím byla letos lepší komunikace, jen čtvrtý den „nezklamal“ – bez varování se s pomocníkem dal do stavby přístřešku nad filetovacím stolem u přístavu a nás s úlovkem vyhnal. Naštěstí je u domu v kůlně s mrazáky druhá filetárna. Přístřešek jsme si vyzkoušeli večer, při jediném letošním dešti. Bohužel se ukázalo, že nezbyl materiál (nebo čas) na okap a voda ze střechy tekla přesně na naše záda. Při pečlivosti pana domácího ale předpokládáme, že je tato drobnost již vyřešena.

Na cestu domů jsme se opět rozdělili – „letecká“ skupina vyrazila vrátit půjčené auto na letiště Evenes už před čtvrtou ranní, zato v poledne již byli chlapci doma. „Zásobovací“ pozemní skupina vyrazila nad ránem, aby po rozkopané E10 dojela včas na trajekt do Lodingen. Díky tomu jsme měli možnost pozorovat nástup norských silničářů do práce a start směny (perfektně organizovaný koncert). Z trajektu po rychlé E6 přes Fauske na jih, za Saltdalem po 77 krásným údolím Junkerdalselvy na hranici se Švédskem. Silnice tu mění číslo na 95, ale ne kvalitu, a liduprázdným Laponskem lze uhánět, co svědomí unese.

V Arjeplogu jsme využili zkratku (BD609) na E45. Ta už nebyla tak rychlá, ale cesta kolem jezer rozhodně nezklamala. Po E45 jsme večer dojeli do Östersundu, za kterým jsme měli zajištěné ubytování. Chata Lakehouse vystrčená nad velké jezero, s vlastním přístavištěm překonala veškerá naše očekávání a kdybychom nevezli ryby, snadno bychom podlehli návrhu majitelky zůstat ještě pár dní. Takže další den stále po E45 na jih za dalším cílem – výrobnou nožů Mora Knives. V továrně jsme zjistili, že podniková prodejna je o pár kilometrů dál, ve vesnici Nusnäs, kde je i centrum výroby dřevěných Dalských koní, typických Švédských suvenýrů. Zvládli jsme nákup obojího i oběd a po krátkém úseku E45 odbočili na 26 na Vansbro. Silnice sice nižší třídy, ale s minimálním provozem a bez zbytečných rychlostních omezení až do Jönköpingu. Za ním už nudnější dálnice E04, ale jen kousek do Markarydu, za ním v Asljunga další přenocování v pohodové ubytovně (Sjökaptensgarden). Ráno si stačilo trochu přivstat, abychom přes Malmö a Kodaň dojeli včas do Gedseru na polední trajekt do Rostocku a večer byli v pohodě doma.

A závěr? Cesty nádherné, počasí báječné, parta skvělá, rybaření, ubytování a jídlo úžasné - prostě příští rok opět Elgsnes.

Petr O.


Elgsnes - Vesterály
8-16 září 2025

Asi jsme měli zase štěstí na počasí. V první polovině září jsme v Andfjordu u Elgsnes za celých devět dnů pobytu nepotřebovali zateplené rybářské overaly, ale chytali jsme jen v košilích nebo bundách a normálních kalhotách. Přes den bylo kolem 15-20°C a v overalech bychom se upekli. Většinu dnů foukal mírný větřík kolem 3 m/s, jeden den bylo bezvětří a jedno dopoledne jsme kvůli silnějšímu větru na moře nevyjeli.
Teplota vody byla 12-14 °C, tedy relativně vysoká. Podle předchozí skupiny a zpráv rybářů z okolí nebyla v mělčinách šance na větší rybu. Ke stejnému závěru jsme rychle došli také. Na mělčinách 10-30 metrů jsme pak už v podstatě nerybařili a zaměřili jsme se na hloubky 50-100 m.
Prvních pár dnů jsme trochu hledali ryby (to jsme ještě zkoušeli i ty mělčiny) - dařilo se nám lovit jen všudypřítomné mníkovce, mníky, malé kelery, občas makrely nebo nějakou půlmetrovou jednoskvrnku a okouníky. Jenže okouníci už se v září nesmí lovit cíleně a tak jsme po ulovení okouníka vždy změnili loviště, ale i tak jsme jich některé dny chytli klidně tucet a většina byla 40-45 cm. Tresky obecné jako kdyby v Andfjordu vůbec nebyly, jen zcela výjimečně se během prvních tří dnů podařilo ulovit nějakou miniobecňačku kolem 30 cm.
Čtvrtý den rybaření jsme trochu změnili taktiku a namísto podmořských kopců a hloubek 30-70 m jsme se zaměřili na hloubky 70-120 m, kde se i podle echolotu dala najít hejna malých rybek, většinou kelerů. Zaměřili jsme se tedy na lov pod hejny drobných ryb a tahle taktika nás konečně dovedla k ulovení řady tresek obecných v kategorii 80-100 cm. Tedy žádné trofeje, ale alespoň se ukázalo, že obecňačky nikam nezmizely, jen byly na hloubkách kolem 80 m a navíc byly pěkně přežrané. Prakticky všechny větší obecňačky jsme chytli tak, že jsme nejprve v hejnu zasekli na pilkr nebo na jig malého kelera, toho jsme ihned spustili o pár metrů níže a za chvíli na něj zaútočila treska. 90% tresek obecných délky nad 80 cm jsme chytli tímhle způsobem, tedy sice na umělou nástrahu, ale vytuněnou kelírkem.
Halibuty jsme cíleně zkoušeli jen půl dne, ale protože mělčiny zely prázdnotou, vyhodnotili jsme jejich cílený lov jako ztrátu času. Zcela náhodně jsme během pobytu měli halibuta na udici pětkrát, ale ani jednou se ho nepodařilo dostat do lodě - 2x přetržený návazec a 3x se vypnul.
Díky přímo ideálnímu počasí jsme nemuseli denní režim nijak hrotit, vstávali jsme kolem sedmé, když už bylo slunce vysoko nad obzorem, chytali jsme mezi 9.00-17.00, takže jsme si úlovek stihli vždy zpracovat hezky za světla, kolem 20.00 jsme si už užívali před chatou výhled na fjord ozářený zapadajícím sluncem a po desáté večer nás občas hrou barev potěšila polární záře.
Jinými slovy, září nám letos v Norsku přálo.

Zdeněk E.



Grotaver 24.7.-2.8.2025

Letos bylo na severu Norska velmi teplé počasí, voda 16 st, Norové se koupali. A to se samozřejmě odrazilo na rybách (vymluvy je treba vzdy hledat).
Obecných tresek velmi málo, malé a hubené, tmavé tresky asi někam zmizely, jeden halibut 85 cm, pár opravdu pěkných okouniků a ohromné množství mníkovců, což jsme ještě nezažili. Dalo by se jich nachytat stovku za den a opravdu velkých až k metru.
Pochvala pro pana domácího v chatě Grotaver: měl jsem problém s autem, pomohl nám zajistit servis.

Jindřich M.


Elgsnes 21.-28.5.2025

Cesta a počasí nádherné, jen poslední den lehký déšť, takže odpočinek, jedno odpoledne s větrem - dvě posádky nevyjely, jedna s předstihem, ale náročnější návrat. Ale nic dramatického, jen křižování s vlnami. Kvótu jsme nachytali společně za 5 dní, první posádka svoji už za dva dny. Obecňaček spousta, většinou na "kopcích" stanovištní ryby, takže oranžové až do tmava, nádherné. Tmavky letos nepřitáhly, škoda. Třetí loď zapřáhla zřejmě halibuta, tahal je chvíli po mělčině, ale narovnal hák a zmizel. Kolega u mne na lodi dvakrát zasekl něco velkého - v jednom případě se zlomil obratlík (loňský), v druhém praskl háček na velkém jigu, takže asi také halibuti, ale vždy to tvalo jen pár vteřin. Oproti loňsku tam byli tuleni, papuchalci a alkouni - jako bychom byli až za Tromso.

uloveno:
tresky obecné - kvóta a dvakrát tolik puštěných, letos 70 - 100 cm, největší 105
tmavky jen dvě 60 cm, jinak nebyly (žádní sledi)
jeden polak 80 cm

Petr O.


Vesterály, Elgsnes 7-14 května 2025

Tentokrát jsme chytali převážně tresky obecné kolem 80 cm.
Největší tresky obecné byly: 126 cm, 115 cm, 105 cm, všechny na pilkr.
Podařilo se i pár tresek tmavých, největší měla 90 cm.
Perfektní rybolov, počasí vyšlo až na poslední den. Vlastně by to byla skvělá výprava i kdybychom nic nechytli.
Pro zajímavost: na hranicích nám vážili úlovky, vše bylo v pořádku.

Jiří L.


Grotaver 4.-12.5.2025

Vše bylo velmi dobré až do momentu, kdy Norové protáhli loviště dvěma loděmi s vlečnými sítěmi a to dva dny po sobě. Zbylo po nich doslova vymetené moře, ryby pak byly jenom v menších zálivech a výrazně menší.

Celkem jsme ulovili 160 ks větších ryb, menší nepočítáme, převažovaly tresky obecné. Okouníci byli malí a u mniků jsme vybrali 5 ks větších, ostatní šlo zpět. Keleři byli rovněž pouze malí, hejno větších jsme nenašli a po projetí rybářských lodí to ani nemělo moc smysl.
Trofejní rybu jsme neměli žádnou, největší treska měla 92 cm, ale hodně jich bylo mezi 70 - 90 cm. Než tam protáhli ty vlečné sítě...

Josef J.


Grotaver 23.-29. dubna 2025

Letos je poměrně větrno. Ryb je ale dostatek, takže si můžeme vybírat.
Na vodu jezdíme, když není vítr. I tak však většinou používáme pilkry minimálně 400 g. Ale bez paprik-přívěsů, protože je tu hodně malých kelerů.
Trofejní tresku zatím nemáme žádnou, ale nad 70 cm je jich víc než dost.
Při příjezdu nás na celnici kompletně lustrovali a očekáváme, že to nebude jiné ani při odjezdu. Na silnicích je vidět poměrně značná frekvence policistů a dokonce i armádních plavidel je na vodě hodně. Ale nikdo nás nekontroluje osobně, jenom projedou. Asi to souvisí se situací.

Jeřábek


Skrei 2025, 18.-27.března

Jako již několikrát v minulosti vyrážíme na konci března na jih Lofot lovit jarní tresky (skrei). Tentokrát plni očekávání, protože podle marinetraffic.com se ve Vestfjordu, našem lovišti, pohybovalo už od února značné množství kutrů lovících skrei. A to bývá známka toho, že skrei ve Vestfjordu jsou. Předchozí dva roky bylo vidět mnohem více lodí profesionálních rybářů západně od Lofot, na otevřené vodě, kam nemáme v našich malých otevřených rybářských lodích šanci dojet.
Část sedmičlenné skupiny vyráží z pražského letiště a druhá část z letiště v Krakowě. Ve dvě hodiny odpoledne jsme se všichni setkali na letišti v Oslo. Už na letišti v Oslo bylo zřejmé, že je zrušen noční trajekt z Bodo do Moskenes, protože fouká velmi silný vítr, v nárazech až 30 m/s (přes 100 km/h), a další má jet až odpoledne. Naštěstí se podařilo zarezervovat poslední volné pokoje v celém Bodo a tak hned po příletu jedeme taxíkem do hotelu na druhém konci města. Ráno máme potvrzeno, že odpolední trajekt skutečně pojede. Ve tři hodiny jsme již na palubě a míříme na Lofoty. Jim (majitel domku Molnarodden, kam jedeme) nás večer vyzvedává v Moskenes a po půl hodině jsme konečně „doma“.

Počasí je nic moc, stále fouká a padá déšť se sněhem, ale máme navázáno, připravené nástrahy (chytáme v podstatě pouze na pilkry 200-400g) a uvidíme ráno. Na vodu jsme vyjeli dopoledne, dalo se to, vítr kolem 5 m/s, v nárazech dvojnásobek. Slunce střídalo sněhové přeháňky. Byli jsme mokří od vln a větru, protože naše loď má nízkou a tupou příď a vodu z každé rozražené vlny vítr hodí přímo na nás. Ale na místa, která byla v minulosti úspěšná, jsme dojeli. Naštěstí jsou nedaleko domku, jen v ústí fjordu, ve kterém domek stojí. Echolot ukazoval hodně ryb, ale přemluvit je k záběru jednoduché nebylo. Kolem nás bylo asi 15 lodí, kutrů i kolegů sportovních rybářů v malých lodích, známka toho, že jsme správně. Nakonec jsme dopadli celkem dobře. Uloveno bylo 6 skrei 92-110 cm, slušná treska jednoskvrnná, slušné množství tresek tmavých, z nichž většina měla kolem 60 cm, největší měřila 90 cm. Druhá loď jako bonus potkala rodinku kosatek.

Druhý chytací den jsme se probudili opět do silného větru (přes 12 m/s), vyjet na vodu jsme zkusili, ale po hodině a půl jsme byli zpět. Nešlo to. Drift byl přes 3 km/h a k tomu velmi nepříjemné vlny.
Další den bylo ještě hůř, my se ani vyjet nepokusili, druhá loď sice vyjela, ale za dvě hodiny byli zpět. Mokří a vyfoukaní a se slovy „nestálo to za to“. Ulovili pouze pár malých tresek u sádek „za rohem“ od domku. Večer se vyjasnilo a byla vidět velmi pěkná polární záře, která nám výrazně zvedla náladu. Tento projev vesmírného počasí (částice, hlavně elektrony a protony, jsou magnetickým polem Země vtahovány do horních vrstev atmosféry kde ionizují a excitují atmosférické molekuly a atomy, které následně vyzařují světlo různé barvy a vytvářejí proměnlivé struktury) pozorovatelný v polárních oblastech je jev, od kterého lze sotva odtrhnout oči. Ale přeci jen přijeli jsme primárně na ryby…

… a ty chytat nešly. Další dva dny foukalo tak, že se nedalo vylézt ven, natož do lodi. Ale pak se zase udělalo trochu lépe. Dokonce vykouklo slunce a když svítilo, bylo skoro bezvětří. Pravidelně přicházely sněhové přeháňky doprovázené silnými poryvy větru, ale za deset minut byl zase klid. Na vodě jsme vydrželi šest hodin. Podařilo se nám zdolat pět pěkných skrei kolem metru délky a několik lepších kelerů.

V den odjezdu bylo totální bezvětří a hustě sněžilo, škoda toho nevyužít, tak jsme ještě ráno na dvě hodiny vyjeli. A stálo to za to, v lodi skončily další tři skrei, z nichž jednu lze právem považovat za rybu výpravy, 124 cm.

V 11:00 jsme byli zpět, začali sušit oblečení, mýt vybavení od soli, balit, uklízet… odpoledne nás Jim přijel zkasírovat za benzín do lodí, vrátit kauci a hlavně nás odvézt do Moskenes na trajekt. O půlnoci jsme se trajektem dohoupali do Bodo a přišlo překvapení, vytápěná čekárna v přístavišti, se kterou počítáme na přečkání do doby, kdy se otevírá letiště, je nově od 20:00 do 8:00 zavřená. Fouká a hustě prší. Vedle je ještě čekárna pro řidiče kamionů, přístupná pouze na speciální kartu, kterou nemáme, ale Pepa s drzostí sobě vlastní, se do ní protáhl s jedním polským řidičem kamionu a nám podržel dveře… za hodinu přijela ochranka přístavu nás vyhodit, ale pod tíhou argumentů, nás do příjezdu taxíku v čekárně nechala.
Taxík byl objednán na 3:00 ráno a měl přijet mikrobus (bylo nás 7 a každý měl dva kufry), ale přijely dvě Tesly, že prý řidič mikrobusu ještě spí. Na letiště jsme tedy jeli na čtyřikrát. Na letišti se nedařilo jednomu z nás vytisknout v automatu boarding pass a samolepky na zavazadla až do Krakowa, ale jen do Osla. Jediný člověk živého personálu letiště v Bodo nám dal jasně najevo, že mu to je úplně jedno a ať si v Oslu zavazadla vyzvedne a znovu podá… jenže to je za cca hodinu a půl, které měl na přestup, velké riziko. Že nestihne nastoupit do letadla do Krakowa, jsme nemohli riskovat. Naštěstí se objevila výrazně ochotnější slečna, která to vyřešila a manuálně vytiskla vše, co bylo třeba. Pak zase nešla některá naše zavazadla podat přes samoobslužné místo a opět musela ochotná slečna zasáhnout a převzít zavazadla manuálně. I to se nakonec podařilo.

Konečně jsme nastoupili do letadla a odletěli do Osla a z Osla do Krakowa nebo do Prahy. Cestující do Krakowa měli finále cesty už bez problému, ale nám, cestujícím do Prahy, nepřiletěla zavazadla, zůstala na letišti v Bodo na letištní ploše. K nám se dostala až s 24 hodinovým zpožděním a to ještě značně pochroumaná. Ale obsah byl nepoškozený a ryby zůstaly zmrzlé, což je hlavní!

Nakonec jsme na vodě strávili zhruba 2,5 dne ze sedmi, což není mnoho, ale viděli jsme krásnou polární záři, orly, snad všechny rozmary norského počasí, část z nás viděla kosatky, problémy se podařilo vyřešit… a i jsme nakonec něco ulovili, takže to špatné nebylo. Nikdo asi nemůže čekat, že cestovat do severního Norska v zimním období je zcela bez rizik. Za sebe mohu prohlásit, že bude na co vzpomínat!

Borek Zajíček

načíst další reportáže