Švédsko - Vanern - Reportáže

Vanern je největší evropské jezero s výjimkou jezer ruských. Rozkládá se na ploše větší než jihočeský kraj a z jednoho břehu na druhý není možné dohlédnout. Když jsem poprvé přijel k tomuhle jezeru, napadlo mne, že tam určitě budou nějaké velké ryby, ale bude zatraceně těžké je najít. Po týdnu chytání na Vanernu jsem musel uznat, že tato myšlenka asi plně vystihuje rybaření na velkých jezerech - ryby tam jsou, občas i velké, ale jen pro toho, kdo je dovede najít.

První krátkou návštěvu jezera Vanern jsme realizovali počátkem června. Strávili jsme zde jeden jediný den. Zatímco jedna posádka klasicky vláčela v okolí rákosin a mělčin, druhá se věnovala přívlači za jedoucí lodí. Příznivci klasického vláčení ulovili za celý den jednoho jediného okouna, zato druhá posádka ulovila 8 štik délky 40-65 cm a jedna štika velikosti 80-90 cm se jí vypnula v závěrečné fázi zdolávání po dvou výskocích nad hladinu. Nejúspěšnější nástrahou dne byl wobbler „Modrý mrcas„ o kterém ještě bude řeč. Na závěr naší krátké návštěvy nám pan Topp, který působí na jižním pobřeží Vanernu jako rybářský průvodce, nabídl delší a detailnější návštěvu „jeho„ revíru. Slovo dalo slovo a rozhodli jsme se navštívit jeho rybářskou základnu v září. „Pánové, když přijedete v září, tak máte kromě štik šanci i na lososa* nebo jezerního pstruha!„, dodal pan Topp na rozloučenou.

4. září jsme byli opět na místě činu. Na obloze ani mráček, sluníčko svítilo a jezerní hladina se leskla jako zrcadlo. Spolu s námi přijeli k usedlosti pana Toppa i jeho stálí zákazníci z Německa, kteří zde tráví každoročně svoji rybářskou dovolenou již pět let. Pravidelně sem jezdí na dva týdny v květnu a dva týdny v září. Když sem jezdí takhle dlouho a v tomhle termínu, tak jsme přijeli v pravý čas, napadlo mne, ačkoli slunce na obloze lákalo spíše ke koupání než k rybaření.

Vybalili jsme si rybářské nádobíčko, nastěhovali zásoby potravin a výstroj do stylového, ale komfortně vybaveného domečku a hurá do přístaviště. Pan Topp nám připravil mapy jezera, rozdal plechovky piva a začal přednášku o tom, kde, kdy a na co... Občas mezi nás pustil některou z fotografií z letošní rybářské sezóny: losos 7 kg, štika 9 kg, dva lososi 6 a 8 kg.... Přednášku uzavřel poučením, že konec tohoto léta byl velmi teplý a voda v jezeře má snad o 2-3 stupně víc, než je zdrávo, ale s tím, že my si určitě poradíme. „No, pánové, laťka je nasazena vysoko, dost řečí, jdeme na ně,„ glosoval informační servis pana majitele Zdeněk z Litoměřic. Rozdělili jsme se do dvou prostorných lodí a vyrazili na vodu. Minuli jsme pás ostrůvků a mělčin a zamířili do míst, kde dno jezera klesá ze 4 metrů na 6-8 metrů, což je nejvyšší hloubka zdejší zátoky. Úmyslně jsme minuli mělčiny, kde byla voda po dvou týdnech slunečného počasí příliš teplá. Předpokládali jsme, že dravci se budou zdržovat na hlubší vodě. Tento předpoklad se ukázal jako správný. Já a přítel Zdeněk jsme první odpoledne rybolovu strávili sice bez jediného záběru, zato Mirek, na „Modrého Mrcase„ (wobbler napodobující plotici, který jde do hloubky až 7 metrů - vyrábí polská firma Dorado, v současné době dodává do ČR firma Alfa Morava) vylovil z hlubin jezera štiky 62, 64 a 94 cm. Na první den to nebylo špatné. Druhá loď za celé odpoledne pečlivé přívlače v mělčinách a u porostů rákosí a vodních trav ulovila jen jednu půlmetrovou štičku. Tenhle výsledek nás utvrdil v přesvědčení, že trolling (přívlač za jedoucí lodí) na hlubší vodě je ten pravý recept na úspěch.

Druhý den přišel jak studená sprcha. Stejné počasí, stejná technika lovu a za celý den, tedy nejméně 10 hodin rybaření ulovila naše trojice jen 3 malé štiky, jednu 65 cm a jednu 77 cm. Nejúspěšnější nástrahou dne byl opět „Modrý mrcas„, kterého Mirkovi v závěru dne i s 30-ti cm lankem ukousla štika. Snad velká, kdo ví? Naši přátelé na druhé lodi rovněž neměli důvod k radosti - jedna štika 77 cm a dva okouni. Jinak ani záběr!

Třetí a čtvrtý den útlum naší úspěšnosti pokračoval. Loď příznivců trollingu denně jen jednu šedesáticentimetrovou štičku a pár okounů. A nepomohly ani výpravy do vzdálenějších částí revíru. Posádka klasické přívlače ani záběr! Začali jsme propadat skepsi. Námět k přemýšlení nám dodali němečtí kolegové, kteří třetího dne ráno ulovili v sousedství přístaviště lodí v mělčině na okraji rákosí čtyři štiky, z toho dvě okolo osmdesáti centimetrů. Dlouho do večera jsme probírali různé alternativy možného výskytu ryb ve zdejší vodě, ale vymyslet jednoznačnou taktiku lovu štik jsme za současného počasí nebyli schopni. Jsou ty potvory zubatý na mělčině nebo na hloubce? Máme jezdit daleko na sever nebo raději k jihu a nebo na nás úlovky čekají kousek od přístavního mola? Průvodce, pan Topp doporučoval jezdit na hlubší vodu, k severnímu pobřeží poloostrova, kde je hlubší a tedy i chladnější voda. Tuhle taktiku nám však v následujících dnech znemožnilo počasí.

Pátý den ráno foukal severní vítr a na jezeře byly metrové vlny. Zkoušeli jsme nejprve trolling, ale křižování ve vlnách kromě dvou utržených wobblerů nepřineslo žádný výsledek. Ani posádka druhé lodě, která křižovala v mělčinách, nezaznamenala žádný úspěch. Odpoledne, když se vítr uklidnil, jsem s částí výpravy namísto k jezeru zamířil na krátký výlet k vrcholku náhorní plošiny Halleberg, ze které je nádherný výhled na jižní pobřeží jezera a kde jsme pozorovali losy, kterých je ve zdejším kraji požehnaně. Slunce zapadalo v osm hodin večer a tou dobou jsme stále ještě viděli obě naše lodě se zbývající částí výpravy, jak rybaří asi kilometr od pobřeží. „Ti mají, ale výdrž„, komentoval snažení našich přátel Robert. „Třeba konečně něco pořádného chytli...„, odtušil jsem s mírnou nadějí v hlase. Když jsme se vrátili do našeho domečku, byl zpět jen Václav s Čendou, kteří dnes odpoledne poprvé zkusili štěstí při trollingu. Ani jsem se nemusel ptát, jak dopadli, výraz jejich tváře potvrzoval opakování včerejšího výsledku. Uvařili jsme večeři, kluci očistili hříbky a křemenáče, které by zde člověk mohl sklízet kosou, ale posádka druhé lodi se stále nevracela. Bylo už po deváté hodině, když se litoměřická část výpravy konečně vrátila z lovu. Mirek už ode dveří hlásil:„Já jí chtěl pustit, ale měla wobblerem sešitej jícen a než jsme ho vyndali, byla hin...„ Zdejší pravidlo přikazuje pouštět všechny ryby nad 80 cm délky, ale tahle šestikilová krasavice délky 98 cm dnes v jezeře Vanern doplavala. Aby Mirek zdůraznil, že opravdu není masař, dodal ještě:„Jo a další dvě šedesátky jsme pustili!„ Zdeněk neříkal nic, jen si a šel k ledničce pro pivo. Když se vrátil ke stolu a otevřel plechovku, položil na desku stolu svoji pravou ruku s významně upřeným pohledem na svůj prsteníček a začal vyprávět:„Tak tenhle nehet, pánové, jsem si uříz o vlasec. A za ten vlasec tahala nějaká pořádná potvora.„ „Prosimtě, jak si můžeš uříznout nehet o vlasec?„, zazněla téměř sborově naše otázka. „To byste se divili, ale úplně snadno. Trolovali jsme na hloubce asi 6 metrů směrem k výběžku jižně od přístavu, když mi něco baflo wobbler. Žádnej drbanec, ale prásk a tradá, pádilo to od lodi. Hele, pánové, Shimano Baitrunner neni žádnej klumpr, já s tim navijákem chytám desetikilový kapry a sumce! Ale tohle sem ještě nezažil. Ta potvora se rozjela tak rychle, že se mi UTAŽENÁ cívka na baitrunneru roztočila, až se na ní udělala paruka! Reflexivně jsem šáhnul po cívce, že ji přibrzdím, ale zachytil jsem nehtem o vlasec... No a pak to ta mrcha utrhla. Tohle štika neudělá, to musel bejt velkej jezerní pstruh nebo losos...„
V dalších dnech byl konec bezvětří a museli jsme si zvyknout jezdit ve vlnách. Jezdit ve vlnách jsme se naučili velmi rychle, ale naši rybářskou úspěšnost počasí nevylepšilo, tím spíš, že vítr nám znemožnil výpravy do vzdálenějších míst revíru.

V průběhu posledních dvou dnů pobytu jsme sice ulovili další téměř metrovou štiku a několik menších, ale s ohledem na množství času stráveného na vodě rozhodně nemůžeme hovořit o rybářském úspěchu výpravy. Z testovací rybářské výpravy na jezero Vanern jsme neodjížděli o nic moudřejší než jsme sem přijeli. Výprava nám jen potvrdila fakt, který jsme znali už při příjezdu k jezeru: „na velkém jezeře je možné ulovit velké ryby, ale najít je, to může dát dost práce.„

*pozn.: v jezeře Vanern žije z dravců kromě štik, okounů, candátů a pstruhů i endemická jezerní populace lososa atlantského.