Na protest proti vstupu ruských okupačních vojsk na území Ukrajiny rušíme všechny zájezdy a výpravy do Ruska.

Našim demokraticky a protiputinovsky smýšlejícím partnerům i zákazníkům se omlouváme, ale za stávající situace je absolutní bojkot turistiky do Ruské Federace jedinou možnou reakcí.

Když jsme Rema poznali, neuměl ještě pořádně chodit a Sergej ho nosil pod rybářskou bundou, aby neprostydl. Dnes má Rem na čenichu šrám z jedné z mnoha šarvátek s medvědy a je plnoprávným členem rybářských i loveckých výprav, které se Sergejem na Kamčatce pořádáme. Zatímco se průvodci starají o program, lodě a rybářských tábor, hosté rybaří a kuchařka dbá na plné žaludky nás všech, Removým úkolem je hlídat tábor a hlásit přítomnost medvědů.

Koncem srpna překročila skupina muškařů a vláčkařů u městečka Ključi řeku Kamčatka a nastoupila do vrtulníku. Rem na palubě nesměl chybět. Ostatně, do vrtulníku naskočil jako první, ještě než jsme stačili naložit lodě, zavazadla a proviant na příštích sedm dní u řeky. Neletí prvně a velmi dobře ví, že ta velká železná potvora s vrtulí = výlet do divočiny a tedy nová dobrodružství.
Nechová se nijak hloupě nebo dokonce vlezle. Je to pes, který má svou hrdost a takových zelenáčů, jako jsme my, už zažil – Američany, Japonce, Korejce, Rusy, Čechy, Slováky, Němce, Francouze, Švédy – no prostě všechny ty podivíny, kteří cestují až na konec světa, aby mohli spát pod stanem a s prutem v ruce se brodit řekami v dešti, větru, na slunci i za mrazivých rán. Jako štěně někdy neodolal a občas rybářům nečekaně aportoval právě zdolávanou rybu, ale ty doby už jsou dávno pryč. Dnes si svého sivena nebo lososa uloví, kdy chce.
Většinu času tráví pobíháním po břehu a vyhledáváním své oblíbené hračky – medvědů. Když ho bolí tlapky, vyskočí na raft, stočí se do klubíčka a podřimuje. Večer si schrupne u ohně, a když má hodně dobrou náladu, tak někomu dokonce i dovolí, aby ho podrbal.

Stějně tomu bylo i tentokrát. Jen co helikoptéra dosedla na vřesoviště u řeky, vyskočil ze dveří a nedbaje na řev motorů a svištění vrtulí, zmizel s vrtěním ocasu v křoví. Postavii jsme tábor, nafoukli rafty a hosté ulovili první duháky, siveny malma a lososy kisuč. Teprve, když jsme se po bohaté večeři odvalili k ohni prodiskutovat rybářské úspěchy a zážitky prvního dne, přiběhl do tábora Rem. Se spokojenou samozřejmostí si u ohně vybral to nejlepší místo a během chvilky usnul. Když dozněly poslední přípitky a ze stanů se začalo ozývat chrápání, změnil se v ostražitého hlídače.
Neušel mu žádný pohyb, rozepínání stanového zipu nebo návštěva norka v kuchyni. Vždy byl na nohou, a kdo si ráno přivstal, aby přiložil dřevo na uhlíky, našel v Removi vděčnou společnost. Přes den doprovázel rafty po břehu nebo cestoval usazen na zavazadlech jedné z lodí a větřil medvědy. Tak to šlo den co den až do čtvrtka. Projížděli jsme úsekem, kde se řeka Mikiža větví do několika ramen a v tom labyrintu lesa, křovin, naplavených kmenů a říčních ramen se Rem náhle ztratil. Nepřišel k obědu, neozýval se na zavolání a nenašel ho ani Saša, který se vypravil do míst, kde jsme naši lajku viděli naposledy. Dojeli jsme na nové tábořiště a čekali, že se Rem objeví, až rozděláme oheň. Ale nepřišel.
Když nás vrtění jeho ocasu nepřivítalo ani ráno, začali jsme o něj mít vážné obavy. Saša se ještě jednou vypravil zpět proti proudu v naději, že ho najde v místech, kde se nám ztratil, ale marně. Možná ho říční proud strhl pod hladinu, či snad nestačil uskočit před medvědí tlapou nebo jeho život ukončil stisk čelistí rosomáka? Kdo ví. Tajga zůstala v následujících dnech tichá a do šumění řeky už se neozval jeho veselý štěkot. Na posledním tábořišti jsme v neděli zanechali hromádku psích pamlsků, kterými jsme si do té doby kupovali jeho přízeň a za několik dní jsme se rozletěli zpět do civilizace.

Týden po našem odletu shodily břízy a olše listí, koncem září napadl v údolí řeky Mikiža první sníh, v říjnu klesly noční teploty pod -10°C a medvědi zalezli do brlohů. Zima přichází na severu Kamčatky brzy a je tvrdá.

Koncem října mne před půlnocí vzbudil telefon: „Rem se našel, je živej a zdravej! Jakoby se nechumelilo vlezl včera do helikoptéry, když parta ruských lovců odlétala z řeky. Dokonce ani nezhubnul! Pilot vrtulníku ho poznal podle šrámu na čumáku. Jak mi zavolal, skočil jsem do auta a jel jako blázen 500 km, abych si ho vyzvedl.“ Sergejova radost neznala mezí a pro nás všechny rybáře od řeky Mikiža to byl asi nejhezčí závěr sezóny, jaký jsme si mohli přát.