Maledivy - Maledivy - Reportáže

Necelou hodinu po přistání na letišti v Male nastupujeme na malou obytnou loď a vyplouváme na moře. Brzy nám z dohledu mizí ostrov s letištěm i maledivské hlavní město a objevují se první ostrůvky, které vypadají přesně tak, jak je známe z pohlednic a reklamních plakátů: z tmavomodrého moře vystupuje hradba korálového útesu, za kterou je tyrkysová laguna ohraničená proužkem žlutobílé pláže stíněné porosty palem. Pouze na větších ostrůvcích se občas objevují stylové bungalovy postavené na kůlech přímo nad mělkou vodou laguny, ale většina ostrovů je liduprázdná. Tak tohle je opravdový tropický ráj. Jenže to bych nebyl člověk, kdybych i na ráji nenašel drobné mouchy: za prvé širokodaleko ani jedna spoře oděná krasavice prahnoucí po společnosti civilizovaného bělocha, za druhé už v osm ráno začínalo být celkem slušné vedro a za třetí jsme jeden po druhé začínali pociťovat příznaky mořské nemoci. Kapitán Ahmed nám vysvětluje, že jsme právě opustili jeden z atolů, které tvoří Maledivy a asi tři hodiny poplujeme přes otevřený oceán, než dorazíme na další atol. Zatím se prý můžeme ubytovat v kajutách, připravit si rybářské nádobíčko a případně vláčet wobblery za jedoucí lodí (trolovat). To se řekne lehce, ale ještě předevčírem jsem odhazoval první podzimní sníh a organismus se s třicetistupňovým teplem a stoprocentní vlhkostí nestačil vyrovnat. Po několikaminutovém pobytu v kajutě si připadám jak v turecké lázni, která se navíc houpe na vlnách. Raději opouštím podpalubí a připravuji si pruty. Saša, který nikdy neponechává nic na náhodě, si všechny návazce připravil již doma a tak zatímco se spolu s Lubošem, Jirkou a Honzou přehrabujeme v taškách a krabicích s vlasci, obratlíky, karabinami a wobblery, Sašovy dva pruty už vibrují v držácích na zádi. První záběr na wobbler X-rap jen mírně zrychluje naši snahu zvýšit palebnou sílu našeho plavidla. Kdo si někdy zkusil přípravu návazců a vázání uzlů na mírně rozbouřeném moři, navíc za nevyžádané asistence mořské nemoci, ví, že každý uzel (někdy každý pohyb) je těžce vykoupen. Nakonec nastražujeme šest prutů – na dvou vnitřních pracují asi deset metrů za lodí dva wobblery, vedle nich nastražujeme další dva s menšími wobblery asi dvacet metrů za lodí a na vnějších prutech vlečeme daleko za lodí povrchová dráždidla - imitace létajících ryb a olihní. Saša hlídá nastražené pruty, Jirka se opaluje na zádi, Honza usnul na lavici v jídelně zmožen mořskou nemocí, Luboš se snaží esemeskami ovlivňovat dění ve firmě a mně se košile lepí na zpocená záda. Se sebezapřením sestupuji znovu do kajuty. Rychlá sprcha, převlečení do trika a šortek a jsem znovu na palubě. Začínám se cítit mnohem lépe – vedro se mění v příjemné teplo, vlny už nevypadají nepřátelsky a když Saša zasekává další rybu, která mu po několika vteřinách trhá udici s nastraženou Rapalou magnum-firetiger, mám opět chuť do rybaření.
Před polednem kotví Ahmed u skály, která vystupuje pod hladinu. Zatímco bude kuchař připravovat oběd, máme možnost vyzkoušet přívlač v okolí útesu. To už příznaky mořské nemoci mizí i u Honzy a brzy všichni z lodní přídě nahazujeme směrem k mělčině. Po deseti hodinách cesty letadlem a třech hodinách mořské nemoci nejsme právě ve formě a jen pomalu hledáme způsob, jak z houpající se paluby lodě odhodit alespoň 40 metrů. Jestli někde platí, že „čím dál dohodíš, tím víc ryb chytíš“, tak v čistých tropických mořích tomu tak určitě je. Honza, jehož sestava prutu délky 2,7 m s vrhací zátěží 200 g, smekacího navijáku Shimano 6000 a sedmdesátiliberní šňůry se později ukáže jako téměř ideální pro povrchovou přívlač , háže o několik metrů dále než my a opakovaně má záběr. V čisté vodě jsou útoky dravců dobře vidět a i když žádná z ryb není zaseknuta a tím méně zdolána, jen to zvyšuje naše úsilí. Zatím marně. Během oběda se uklidňuje vítr a vyplouváme dále k severu. Vláčecí pruty zavěšujeme do držáků u stropu jídelny a opět nastražujeme pruty na trolling. Siestu při odpolední kávě a čaji narušuje jediný záběr na wobbler X-rap. Po patnáci minutách zdolávání se za lodí objevuje více než metrové tělo pelamidy-wahoo. Ještě než stačí jeden z lodníků najít a připravit gaf, ryba se při kotrmelcích na hladině vypíná a mizí opět v modravé hlubině. Od té chvíle necháváme raději gaf stále v pohotovosti. Ještě asi dvě hodiny plujeme k severu, kde se nacházejí atoly, které mají být následující týden naším lovištěm. Během plavby máme dva záběry, ale obě ryby se krátce po záseku vypínají.
Okolo čtvrté odpolední se na obzoru objevuje řada malých ostrůvků. Ahmed kotví loď tak, aby byla v případě větru chráněna ze všech stran a kuchař servíruje odpolední čaj. U sušenek, kávy a čaje však dlouho nezůstáváme, raději vyplouváme vybaveni potápěčskými brýlemi a ploutvemi malou lodí k nejbližšímu z ostrůvků. Po celodenní plavbě jsme už zvědaví, jaké druhy ryb pod hladinou potkáme. Laguna obklopující písčitý ostrůvek není hluboká ani dva metry, ale na okraji korálového útesu klesá dno do hloubky několika desítek metrů. Právě zde je koncentrace ryb nejvyšší. Po půlhodině šnorchlování jsem napočítal více než dvacet druhů ryb. Jsou zde klipky, bodloci, ostenci, pomci, pruhatci, kanici, hejna malých kranasů a na okraji útesu jsme vyplašili i jednu želvu a rejnoka. Zatímco moji přátelé prozkoumávají korálový útes, já se vracím na ostrůvek, kde jsem si nechal vláčecí prut a krabičku popperů. Nahazuji asi třicet metrů k okraji korálového útesu a vedu popp přes písčité mělčiny ze kterých místy vyrůstají korálové „hřiby“. Nečekám v laguně žádné zázraky, ale věřím, že na patnácticentimetrový popp by se nějaká rybka mohla nechat zlákat. Když vytahuji nástrahu z vody po pátém náhozu, mám pocit, jako-by se za ní mihlo stříbřité tělo ryby. Nahazuji znovu do stejného místa a když už se chystáme popp zdvihnout nad hladinu, abych mohl opět nahodit, přichází úder. Hladina se s hlasitým puknutím otevřela, popp zmizel a cívka mého navijáku se v zápětí roztočila. Reflexivně přisekávám, což ani není potřeba, dotahuji brzdu navijáku a když se prut nebezpečně prohýbá, tak cívku raději opět trochu uvolňuji. Chyba. Ryba, kterou se mi nepodařilo zastavit, ale jen přinutit změnit směr výpadu, vyráží znovu k okraji korálového útesu, kde je množství ostrých hran. Velkou rychlostí kličkuje dravec mezi korálovými mělčinami a hlubším kanálem míří pryč. Z navijáku mi zmizelo asi padesát metrů šňůry, ale když se snažím přibrzdit cívku rukou nebo brzdou, ohýbá se prut nad únosnou mez. Náhle cítím, jak se šňůra zachytává za korály. To už se ke mně vracejí ostatní, kteří si všimli prohnutého prutu. Brodím pomalu za rybou, abych uvolnil zaseknutou šňůru, ale je pozdě. Spider-wire jsou sice dobré šňůry a na téhle o průměru 0,25 mm by se dalo táhnout i menší auto, ale ostré hraně korálu odolat nemohla. Srdce mi skáče až v krku, když komentuji přátelům průběh celé akce, která sice netrvala ani dvě minuty, ale co se adrenalinu týče předčila moje očekávání. Kde se v metrové hloubce vzala tak velká ryba? Jak byla velká, co to bylo za druh? Otázka stíhá otázku, když navazuji další wobbler. Podle všeho se jednalo o kranase modroploutvého (bluefin, Caranx melampygus), který může vážit i patnáct kilogramů, často loví potravu v písčitých mělčinách korálových lagun a patří mezi velmi rychlé a urputné bojovníky. Jisté je, že prut i naviják pracovaly dobře, ale tahle ryba potřebovala jiný kalibr. A co teprve dravci za hranou korálového útesu!?
V šest hodin zapadá slunce, rychle se stmívá, lodník nahazuje generátor a z kuchyňky voní kari. Po večeři se scházíme na osvětlené lodní přídi a připravujeme si vláčecí vybavení na návazce na zítřejší den, kdy plánujeme hladinovou přívlač v okolí liduprázdných ostrůvků a podmořských útesů. Po dlouhé cestě jsme řádně unaveni a brzy jeden po druhém mizíme v kajutách.

Ráno v šest mne probudil hluk lodního motoru. Rezignuji na ranní trolling, obracím se na druhý bok a spím asi do sedmi, kdy mne budí dupot nohou okolo kajuty a halas na zádi. Rozespalý vylézám na palubu, kde Saša kontroluje a znovu nastražuje udici, na kterou mu zabral plachetník. Ryba dvakrát vyskočila nad hladinu a pak se nástraha uvolnila. Pod námi je hloubka asi 500 metrů, na obzoru se rýsují ostrovy atolu, kam míříme. Fouká mírný větřík, který je v kombinaci s ranní sprchou velmi příjemný – v pohupující se lodi se mi pravda spalo dobře, ale probuzení do třicetistupňového vedra bylo takové, řekněme upocené. Alespoň už vím, proč v kajutách nejsou žádné přikrývky. V osm ráno servíruje kuchař snídani a posádka sleduje ranní rozhlasové zpravodajství – za necelý týden začínají na Maledivách volby – první svobodné volby po třiceti letech.
[obr/4780/obr]Po snídani zajíždí Ahmed mezi ostrůvky a útesy a vede loď asi 30-70 metrů od hrany mělčin. Zatímco pod lodí se hloubka pohybuje mezi 20-50 metry, nahazujeme do míst, kde je 1-15 metrů. Čtyři vláčíme z ploché přídě a Jirka chytá na zádi. Loď se pomalu šine mezi mělčinami a brzy je mi jasné, že Ahmed velmi dobře ví, co dělá. Jede s lodí právě tak rychle a tak daleko od mělčin, aby nám všem umožnil prochytávat plánovaný úsek atolu. Chytám stále na stogramový prut Shimano Beast-Master. Sice jsem včera zapochyboval, jestli bude na zdejší ryby stačit, ale když jsem si ráno vzal do ruky jeho třistagramového „bratříčka“, zdál se mi být přeci jen příliš silným kalibrem. Už po několika náhozech registrujeme první záběry, či spíše výpady ryb. „Rychleji, rychleji, navíjejte rychleji“, křičí na nás od kormidelního kola Ahmed, který má snad místo očí echolot a vidí každou rybu, která atakuje naše nástrahy. Aby nás přinutil vláčet rychleji, přidává mírně na otáčkách lodního motoru. Po deseti minutách vláčení se začínám potit a po čtvrt hodině přichází první záběr. Hlasité „POP!“, se kterým moje nástraha zmizela pod hladinou, bylo jasně slyšet na vzdálenost třiceti metrů, kde ryba atakovala nástrahu. Zasekávám a vzápětí trhám. Na konci udice mám sice metrový pružný monofil, který by měl fungovat jako amortizér, ale šňůra přesto praskla. Začínám pochybovat, zda stogramový prut a třicetikilová šňůra budou opravdu stačit. Ještě si nestačím navázat nový popp, když hlasitý a naprosto nereprodukovatelný Lubošův komentář doprovází smotávání jeho přetržené udice. „Hvíííízd“, můj stogramový popper letí vzhůru k modré obloze a pak dopadá přesně na hranu, kde zpěněný příboj doráží na hranu korálového útesu. V navijáku nezmizel snad ani první metr šňůry, když přišel další záběr doprovázený hlasitým šplouchnutím. Přisekávám a mám co dělat, abych stíhal navíjet – ryba míří přímo k naší lodi. Pak se však otáčí a jede před loď, aby následně zamířila na hloubku přímo pod lodí. Snažím se šupináče otočit, ale marně. Po několika vteřinách, kdy čekám, zda povolí prut nebo šňůra, vítězí naštěstí prut. „K…, že já se dycky nechám ukecat, jako bych mu neříkal, že každej, kdo tady rybařil, chytal na aspoň dvěstěgramový klacky“, balím vztekle stogramový proutek a vyndávám z držáku třistagramovou pavézu od firmy Shimano s vláčecím multiplikátorem Abu Ambassador 10000. Na navijáku je více než 350 metrů čtyřicetikilové šňůry, na konec udice navazuji 250 g popper délky 28 cm. „Tak jestli tohle nebude stačit, tak tady s rybařinou končím a až do konce výpravy se budu jenom potápět“, napadá mne. Po deseti náhozech jsem zaváhal, zda bych se přeci jen neměl vrátit ke stogramovému prutu – pot ze mne jenom lil a začínal jsem cítit záda a ramena. Po dalších deseti náhozech jsem si musel dát malou pauzu, aby si unavené ruce a bolavá záda odpočinuly.
Právě zasekává slušnou rybu Honza a jakékoli váhání mezi gramáží prutu je u konce. Jeho dvěstěgramový Yad se ohýbá k maximu, když ryba sviští pod lodí směrem na hloubku a chvílemi čekám, zda se Honzovi opravdu nepovede přervat čtyřicetikilovou šňůru nebo zlomit prut. Nepovedlo. Ryba se sice dvakrát přemístila z levoboku na pravobok, ale Honza včas přeběhl na záď lodi, odkud po dvaceti minutách rybu přeci jen zdolal. Kranas (C.ignobilis) vážil k našemu údivu „jen“ 8 kg! Fotíme první zdolanou rybu a lovec nahlas vyslovuje pochyby o našich možnostech zdolat větší příbuzné jeho úlovku. Vracíme rybu vodě a pokračujeme ve vláčení. Smůla je protržena a až do oběda záběr stíhá záběr. Ačkoli záběrů a útoků ryb na naše nástrahy bylo mnoho, podařilo se nám zdolat jen tři ryby. Většinu ryb se nám buď nepodařilo zaseknout nebo se osvobodily při zdolávání. Honza a Luboš přispěli do kuchyně každý jedním čtyřkilovým kranasem „modravým“ (C. melampygus) a Jirka chytil na patnácticentimetrový popp asi kilové bonito (tuňák nepravý).
Po obědě jsem tak unavený z házení třistagramovým prutem, že bych se nejraději natáhnul na palubě a dal si dvacet. Ale Ahmed je nekompromisní: za dvě hodiny bude vrcholit příliv a tuhle část dne žádný rybář nesmí vynechat. Přijíždíme k mělčině-korálovému útesu ukrytému pod hladinou. Jeho přítomnost prozrazuje světlejší odstín oceánské modři. Z literatury, kterou jsem si před cestou pročítal, vím, že na takových místech bývají stanoviště velkých kranasů. Kapitán snižuje otáčky motoru a pokynem: „Popping, popping“, nám jemně naznačuje, že je čas zvednout se od jídelního stolu a jít zase „do práce“. Chvíli mi trvá, než se zatuhlé tělo opět rozhýbe, ale už brzy vrhám 250 g popp do vzdálenosti až osmdesáti metrů. Víc nejsem s multiplikátorem schopen dohodit, ale stačí to. První záběr registruji na poloviční vzdálenosti mezi mělčinou a naší lodí. Zásek však šel do prázdna – skoro se zdá, že ryba spíše odháněla moji nástrahu, než že ji chtěla sežrat. Po dalších několika hodech mám další záběr. Nejprve se mi zdá, že se okolo popující nástrahy mihla ryba, což dokládá i Ahmed pokřikem „Go, go!“ a naznačuje od kormidla, abych navíjel rychleji. Vteřinu po té dravec útočí znovu, ale necítím žádný kontakt s rybou. Teprve když popp urazil po hladině dalších asi pět metrů přichází třetí výpad a konečně mi ryba rve prut z ruky. Ani nemusím zasekávat – kranas jede plnou parou směrem za loď a jen tak tak stačím přeběhnout z přídě na záď, odkud mohu rybu zdolávat. Stejně jako předchozí úlovky i tento kranas se drží u dna a využívá svého plochého tvaru těla a pomalého pohybu lodě. Ryba klade nekompromisní odpor, z navijáku zmizelo více než 100 metrů šňůry a mně ani po pěti minutách přetahování není jasné, zda se jedná o pětikilovou rybku, která se jen šikovně staví kolmo ke směru pohybu lodě nebo mám proti sobě desetkrát většího soupeře. Kdo někdy tahal na udici přivázanou pokličku nebo naplocho podseknutého cejna, ví, o čem mluvím. Později, když odpor ryby ochabuje a daří se mi ji otočit, poznávám podle záškubů, že to nebude žádný obr. Přesto trvá skoro dvacet minut, než se kranas objevuje na zádi. Ryba visí na jednoháku hezky v koutku a je otázkou vteřiny ji uvolnit, aby se mohla vrátit zpět ke svému útesu. Kontroluji návazec a zjišťuji, že mi kranas doslova rozlouskl wobbler – nástraha nese uprostřed stopy po mocném stisku a je podélně prasklá. To už na záď přibíhá Honza. Prut prohnutý k maximu a roztočená cívka na navijáku hovoří za vše. Odkládám svůj prut do držáku, jdu si pro fotoaparát a pak se demonstrativně uvelebuji do lehátka na zádi se slovy: „Já si dám dvacet a ty až to budeš mít tak pět metrů od lodi mně vzbudíš, jo?“ Honza drtí mezi zuby odpověď na moji poznámku a pomalu začíná rudnout. Nejprve červená v obličeji, pak mění barvu i jeho ruce a když mu začínají z nosu a brady odkapávat první kapky potu, je už červený celý. „Nemám nabrat do kýble vodu a chrstnout to na tebe?“, jen napůl z legrace dráždím Honzu. „Si to poď zkusit a sem zvědavej co řekneš, tohle je ultimativní bestie. To snad ani není ryba,“ funí Honza. Připínám mu zdolávací pás. Asi po deseti minutách, kdy klade ryba konstantní odpor, zkouší Honza zaškubat prutem se slovy:“Já myslím, že to někde vázne. Je to jako šutr.“ „To se ti zdá, zatímco si tady hrajete na přetahovanou, tak jsme s lodí ujeli aspoň 500 metrů“, upozorňuji Honzu, jehož ruce a nohy dostávají z únavy a přehřátí třesavku. „A hele, Luboš taky něco vleče, tak to tu bude veselo“, komentuji dění na přídi našeho plavidla. „Na Itala pánové, na Itala!“, ozývá se z přídi. Ten „Ital“ je Lubošův prut, jinak nechutně oranžový, čtyřmetrový teleskop, jenž čínský dělník opatřil nápisem MADE IN ITALY - kus mizerného laminátu, který si hraje na uhlík a který by slušný rybář 21. století nevzal nikdy do ruky. „No sláva, teď ten klacek konečně rozlámeš a začneš chytat s něčím pořádným“, komentuji ze svého lehátka ďábelské vibrace, které „Ital“ předvádí. Nerozlámal. Honza stačil za vítězného ryku posádky zdolat pětadvacetikilového kranase obrovského, kterého jsme po fotografování pustili zpět na svobodu a chvíli po té přitahuje Luboš k zádi svoji rybu. Ta však náhle dělá druhý výpad, míří přímo na hloubku a po chvilce Luboš hlásí, že visí. Našemu lodníkovi jsme nemuseli nic vysvětlovat – skočil do malé motorové lodě, kterou vlečeme za sebou, nakládá Luboše a jedou zpátky k místu, kam směřuje vlasec. Asi po dvaceti minutách se vracejí – Luboš na přídi zdvihá nad hlavu devítikilového kranase s pokřikem „Na Itala, na Itala!“.
Odpoledne uteklo ani nevíme jak. Slunce se kloní k západu, odkud se ženou olověná mračna a naše loď míří do malého vesnického přístavu, kde budeme nocovat a kde naše loď nabere zásoby potravin, pitné vody a piva – hlavně na to mám po dnešním dni opravdovou chuť.

V šest ráno mne opět budí vibrace nastartovaného motoru. V jídelně je už připravený čaj a káva. Saša, který nemohl dospat, si míchá ranní kakao. Včera se mu nedařilo – několik ryb vypnul a jednu utrhl. Ale jak ho znám, o to větší úsilí věnuje do rybaření dnes, což dokládá přípravou nástrah a návazců v době, kdy většina z nás stále ještě popíjí ranní čaj nebo dokonce zařezává. Asi po čtvrt hodině plavby směrem do centra atolu se objevují první mělčiny. Ahmed ubírá otáčky a ani nemusí nic říkat – jde se do práce! Sašův popp už bombarduje okraj mělčiny, když Luboš s Honzou teprve vylézají z kajut. „Vzbudil mně ten kravál, jak tady sviští pruty, wobblery plácaj o hladinu a ryby řvou strachy“, protahuje se Luboš a Honza doplňuje:“No jo, Saša s Edou maj ultimativní tah na bránu“. Přecházíme poznámky hrdinů včerejšího dne mlčením a pečlivě sázíme wobblery do tyrkysové mělčiny asi padesát metrů od lodi. Náhle naši pozornost upoutává plachta plovoucí po hladině. Jenže to není plachta, ale dva velcí rejnoci – manty. Ukazuji Ahmedovi na dvoumetrové manty, což on zcela klidně komentuje:“No jo, těch tady uvidíte hodně, touhle dobou vždycky připlouvají do míst, kde je silné proudění.“ A opravdu, zatímco jsme se Sašou před snídaní natočili další „prutohodinu“, pozorujeme ještě asi pět mant odpočívajících na hladině. Saša navíc boduje prvním dnešním, asi čtyřkilovým kranasem a já nesměle sekunduji dvoukilovým kranáskem. Po snídani nám Ahmed vysvětluje, že začíná odliv a bude lepší rybařit na vnější straně atolu. Obrací loď zpět ke zpěněným vodám oceánu, který se láme o korálovou hradbu atolu asi deset kilometrů od nás. Když se blížíme k průlivu mezi dvěma ostrovy, objevují se na hladině hejna rybek i lovících tuňáků. Blížíme se do míst, kam mořské proudění přináší z atolu plankton a malé rybky. Jsme již opět v plné sestavě: Honza, Saša, Luboš a já na přídi, Jirka na zádi. Házíme směrem k ostrovu na okraj mělčiny, kde se objevují hejna lovících tuňáků a brzy přicházejí první záběry. První zaseknutou rybu hlásí Honza a zatímco zdolává pětikilového kranase, my ostatní neúnavně bombardujeme okraj korálového útesu. Brzy mají záběr Luboš i Jirka, ale oba trhají. Náhle slyším za sebou pleskání vody. Otáčím se a v zápětí nahazuji do míst, kde se na hladině objevují lovící kranasi. Ihned po dopadu poppa na hladinu přichází záběr, ale ryba mi krátce po záseku padá. Hejno lovících ryb se rychle posunuje a brzy je „mimo dostřel“, nicméně i ze vzdálenosti přes sto metrů jsou zřetelně slyšet útoky dravců na hladině – kdybych o tom měl namalovat komiks, asi bych do obláčku na hlavou bestiálního dravce musel napsat něco jako „wrouuugssht“.
Pomalu připlouváme na místo, kde na hladině oceánu vznikají víry a voda zde v několika proudech mění svůj směr – proud vody z atolu vznikající za odlivu zde naráží do jiného proudu, který atol obtéká. Ahmed nám naznačuje, že tady to bude super. A bylo. Nejprve jednu rybu vypínám já, vzápětí Saša zdolává asi desetikilového kranase, pak Luboš trhá udici, aby mohl svou hvězdnou chvíli prožít miláček maledivského svatého Petra – Honza. Jeho popp zmizel z hladiny přesně v místě, kde dva mořské proudy vytvářejí krátké vlny pokryté pěnou. Nebyl to však nám už dobře známý záběr kranase doprovázený hlasitým puknutím. Nástraha zmizela z hladiny poté, co na ni dravec zaútočil shora! Ryba vyskočila nad hladinu asi metr za poppem, aby ho pak srazila do hlubin. Na rozdíl od kranase tahle ryba nedělá žádný výpad, ale drží se na místě. Jako naše štika. Asi pět minut trvá Honzovi, než tahem třicetikilové šňůry přinutil rybu opustit své stanoviště. Jeho šňůra křižuje podél korálového útesu a chvílemi jen těsně míjí ostré hrany mělčin. Ale není to takový bojovník jako kranas. Ačkoli je podle tahu a výpadů ryby patrné, že to bude nejméně patnáctikilová potvora, přesto ji Honza nekompromisně přitahuje k lodi. Po chvilce se na hladině zavaří voda a ukazuje se zubatá hlava, která se snaží nad hladinou marně vyklepat perfektně zaseklý popp. „Barakuda, parádní barakuda“, směje se Luboš a náš lodník si šel pro rukavice. Takhle tlustou barakudu jsem ještě neviděl. Zubatice měřila 132 cm a vážila přes dvacet kilo!
Až do oběda se pohupujeme na dlouhých oceánských vlnách a nahazujeme na okraj korálového útesu, který chrání atol před oceánem. Někdy jsme půl hodiny bez záběru, jindy mají rybu na prutu dva z nás současně, ale během dvou hodin se nám daří zdolat jen tři 4-5kilové kranasy.
Okolo jedenácté už „pracujeme“ na směny. Dva z nás odpočívají a tři chytají. Když v poledne Ahmed konečně spouští kotvu a z kuchyně zavoní kari, jsem rád, že mohu odložit prut do stojanu. Ne že, bych měl už zase chuť na kari (s kari-dietou se však v těchto krajích musí počítat), ale mám pocit, že mi při příštím náhozu spolu s wobblerem uletí i prut, ruce a ramena. Cpu do sebe barakudu na kari s rýží a rajčatovým salátem, abych si v zápětí mohl natáhnout záda v zastíněném lehátku na zádi. Otevřel jsem si knížku, ale po hodině, až se probudím, bude otevřená stále na stejné straně. Koneckonců, když po týdnu rybaření přistáváme v Praze, mám přečteno jen padesát stránek – tohle je opravdu AKTIVNÍ dovolená!
Opouštím záď, kde Jirka s Lubošem poklimbávají u orosených plechovek a jdu si do jídelny převázat návazce. Po chvíli Ahmed opět nahazuje motory a lodníci vytahují kotvu. „Ten se snad posr…“, koulí Luboš rozespalýma očima:“Na to, jakou má barvu pleti, je nějakej pracovitej. Aby mně černoch honil do práce, to tu teda ještě nebylo.“ „To není černoch, ale Tamil a není to práce, ale rybaření“, nesměle oponuji, ačkoli mám úplně stejné pocity, ale jsem rád, že nás Ahmed zdvihl z lehátek.
Míříme opět na oceán, kde se mezi tím zdvihly asi dvoumetrové vlny a obzor zastínily šedavé mraky. „Bananafish, bananafish“, ukazuje náhle kapitán na žlutavou skvrnu padesát metrů před přídí. Asi deseticentimetrové, modře pruhované žluté rybky vytvářejí tisícihlavá hejna, která bývají sledována dravci. Opět přichází naše chvíle a opět zdolává první rybu Honza. Těch pět metrů, o které hází dál, než my ostatní je zatraceně znát. Jeho skoro desetikilový kranas je po chvilce následován Sašovým čtyřkilovým. Luboš, který dnes už dvakrát utrhl slušnou rybu a tři ryby vypnul, vkládá do náhozů opravdu všechno. Ještě před odpoledním čajem konečně zasekává další rybu, která jako šílená letí pod hladinou kamsi k jihu, přímo proti směru jízdy naší lodě. Teleskop „Ital“ vrže ve spojích, naviják s dotaženou brzdou trhavě odevzdává další a další metry třicetikilové šňůry Spiderwire, ale ryba má stále navrch. Konečně se po čtvrt hodině karta obrací a Luboš, kterému už v navijáku začala prosvítat cívka, získává zpět ztracené metry. Trvá asi dvacet minut, než hučení oceánu zanikne ve skupinovém řevu:“Renbórn, renbórn“, ozývá se na zádi, kde lodníci a Luboš ze spárů oceánu doslova vyrvali nádherně zbarvenou, více než metrovou rybu. Není to „renborn“, ale rainbow runner, čili kranas duhový. Elegantní, 110 cm dlouhá ryba putuje přímo do kuchyně. „Na kari bude výborná“, směje se kuchař.
Ve čtyři odpoledne jsme úplně vyřízení. Nahazování čtvrtkilových poppů těžkými pruty pod tropickým sluncem by udolalo i trénovanější borce a jak správně podotýká Luboš:“Před takovým zájezdem je dobrý si zatrénovat třeba vykládáním vagónů nebo kopáním základů k mrakodrapu.“ Ahmed kotví loď asi dvacet metrů od korálového útesu. Nejprve se budeme chvíli koupat a potápět a po večeři zkusíme chytat u dna pod zakotvenou lodí. Korálový útes je jako vždy plný překvapení. Kromě hejn klipek, bodloků, chňapalů a klaunů nacházíme na rozhraní hluboké a mělké vody i perutýna, velkého rejnoka a několik baculatých kaniců. Příjemně osvěženi pak při západu slunce převazujeme na pruty zátěže a návazce s jednoháčky. Když je kari na stole, máme už na zádi nastraženo pět prutů – tři s koncovým olůvkem a několika kousky ryby nad návazcem, jeden klasicky na plavačku a s jedním prutem se snažím twistrovat-jigovat.
Při večeři nahazují lodníci generátor a zapínají světlomet, který ozařuje hladinu za zádí. Množství záběrů se zvyšuje. Kromě několika druhů patnácticentimetrových chňapalů chytáme i pár ostenců, ploskozubců a netopýrníků.
Okolo desáté hodiny mi cosi útočí na propadávající se jig. Pohotově zasekávám, ale vytahuji jen překousnutou šňůru. Navazuji tedy ocelové lanko a připínám opět jig. Po několika minutách vytahuji první, asi dvoukilovou barakudu. Zřejmě se nám jich ve stínu pod lodí usadilo celé hejno, protože mám několik dalších záběrů a jednu malou zubatici ještě vytahuji. Když se před půlnocí budím, zjišťuji, že mi prut málem vypadl z otupělých rukou a rovněž moji přátelé jsou na tom podobně. Budím klimbajícího Honzu a Luboše a jdeme spát – zítra je taky den.

Už potřetí se budím v kajutě naší rybářské lodě. Pohled malým okénkem prozrazuje, že se změnilo počasí. Namísto modré oblohy a vycházejícího slunce vidím jen těžká olověná mračna. Stejně jako v předchozích dnech se pořádně probouzím teprve ve sprše. Na palubě zatím už Saša připravuje nové návazce a wobblery, kuchař servíruje snídani a lodníci uklízejí palubu po večerním rybaření. Ještě než zbytek naší výpravy stačil vylézt z kajut přilákán vůní ranní kávy a čokolády, loď startuje a vyplouváme. Příliv má začít až v devět a kapitán nedává rannímu lovu velké šance na úspěch. Přesto zkoušíme vláčet povrchové poppy na hraně několika korálových útesů. Kapitánova slova se však potvrzují a kromě několika výjezdů, kdy se ryba otočila za naší nástrahou nebo ji jen několik metrů sledovala, jsme bez záběru. Naše rybářské nadšení podnícené včerejším úspěšným lovem navíc krátce po sedmé ranní zchlazuje ukázkový tropický liják. Zcela bez výstrahy se náhle otevřela nebeská stavidla a na naši loď se několik minut valily proudy vody. Kdo hned neutekl do kryté části paluby, ten se musel převléci. Ačkoli se teplota i v ranních hodinách pohybovala mírně pod třicítkou, po dešti se citelně ochladilo, ale v zápětí vykouklo za mraky slunce a vzduch nad mořem se změnil v klasickou tropickou „prádelnu“. Slunce a nastupující příliv změnily chování ryb k nepoznání. Kapitán vede loď pomalu okolo ostrovů a korálových útesů na vnější hraně atolu a my stejně jako včera vláčíme poppy a povrchové wobblery. Snad na každý třetí hod mám záběr nebo pozoruji dravce, který sleduje moji nástrahu. Jen necelá polovina záběrů je však následována úspěšným zásekem a jen polovina zaseknutých ryb je zdolána. Část záběrů přichází na mělčině, kam dopadají naše nástrahy, ale většina přichází až v místech, kde korálový útes končí a voda mění svou barvu z tyrkysové na tmavomodrou. Ačkoli vidíme lovit v okolí i tuňáky, mezi našimi úlovky jsou zastoupeni především kranasi. Když po dvacetiminutovém souboji pouštím na svobodu prvního, asi pětikilového kranase, mám už za sebou hodinu usilovného vláčení . Záda a ramena, která si po včerejších rybářských orgiích nestačila odpočinout, už zase začínají bolet. Přecházím na lodní příď, sedám do stínu pod stříšku a pozoruji Luboše a Sašu, kteří neúnavně metají wobblery směrem na hranu mělké a hluboké vody. Zatímco Luboš tvrdošíjně věří svému „Italovi“ (oranžovému teleskopu) a od používání pětadvacetikilové šňůry Spiderwire na smekacím navijáku s cívkou o průměru jen 4 cm ho neodradilo ani několik včera utržených ryb, Saša neponechává nic náhodě. Dvěstěgramový vláčák a robustní naviják řady 6000 jsou sice solidním základem, ale co je to platné, když se mu při každém třetím náhozu dělá na šňůře paruka. Díky kroutivé šňůře a vznikajícím motanicím už dvakrát přišel o wobbler a většinu času namísto rybaření tráví rozmotáváním šňůry. Nakonec kapituluje a mění naviják. Stejně jako já začíná používat multiplikátor, se kterým je nahazování trochu složitější a fyzicky náročnější, ale zase má na cívce více šňůry, která se nekroutí. Okolo desáté aktivita ryb zřetelně narůstá. Na hladině se objevují hejnka malých rybek, na která útočí tuňáci, barakudy a kranasi. Ahmed opakovaně mění směr plavby a vyráží směrem k hejnům lovících ryb, ale dravci nás pravděpodobně včas odhalují a pouze náhozy delší než padesát metrů mají úspěch. Po hodině dostihu, kdy na Ahmedův povel zběsile vrháme čtvrtkilové poppy mezi hejnka malých rybek a pak co nejrychleji navíjíme odhozenou šňůru, aby se popp po hladině pohyboval dostatečně rychle, z nás stříká pot. Když Luboš zasekává druhou rybu, je to pro mne záminka, abych odložil prut, nechal záda a ramena odpočinout a udělal několik fotek. Tentokrát se však ryba nebrání nijak urputně a na rozdíl od kranasů, kteří po záseku vždy míří ke dnu, tahle neustále křižuje pod hladinou a občas se při výskocích snaží vyklepat nástrahu. Není to žádný obr, ale malý, asi dvoukilový tuňáček – bonito. Luboš zapíjí svůj první dnešní úlovek chlazenou colou a vychutnává si pohled na potícího se Jirku, kterému na malý wobbler zaútočilo také bonito. „Kde je vlastně Honza?“, diví se Luboš :“Jestli hned nevstane a nezačne makat, tak nám zkazí průměr!“ „Jasně, včera nasadil laťku vysoko a dneska si myslí, že to za něj odedřeme my“, odpovídám a jdu vzbudit našeho šampióna, který včera triumfoval dvacetikilovou barakudou a pěti kranasy. Šampión se ale válí na posteli jako mrcha a na první pohled není ve své kůži. „Sem proseděl půlku noci na hajzlu, prosím tě přines mi čaj a nějaký sušenky, snad se to už srovnalo“, souká ze sebe. „Honza provádí výměnu střevní mikroflóry“, ifnormuji ostatní, zatímco nalívám čaj. „To jsou ty abstinenti“, kometuje Jirka otevírání piva. „No, já Vám to nechtěl říkat, ale mně ráno taky nebylo dvakrát dobře, ve střevech mi nějak rourácí a blbě se mi nahazuje, protože se bojím prudce pohnout a navíc většinu energie spotřebovávám na držení svěrače“, přiznávám barvu.
Naši diskusi na téma pobyt v tropech a trávicí soustava Evropanů ukončuje teprve Saša, který v záklonu přibíhá na záď. Prut prohnutý k maximu opírá ve zdolávacím pásu, z navijáku kvapem mizí desítky metrů šňůry. „Tohle asi nebude bonito“, směje se Luboš. Saša se sice usmívá také, ale má co dělat aby na zádi udržel balanc a dostal rybu k lodi. Asi deset minut se ti dva přetahují v rovnocenném boji, spojeni stopadesáti metry našponované šňůry. Ryba pomalu křižuje zleva doprava a zpět za pomalu jedoucí lodí. Žádné výskoky, žádné další prudké výpady, jen konstantní a zcela rezolutní odpor. Saša není právě typ kulturisty. Brzy začíná hezky rudnout a potůčky potu mu malují cestičky na čistém tričku. Pomalu ale jistě však odpor ryby slábne a i když se po dotažení k lodi pokouší ještě naposledy o únik a na chvilku mizí kdesi v padesátimetrové hloubce, brzy je opět u lodě. „Další vítězství ducha nad hmotou!“, ozývá se, když Saša zdvihá desetikilového kranase. Fotografujeme úlovek, který Saša vzápětí razantně vhazuje pod vodní hladinu. Tenhle způsob pouštění ryb na svobodu mi připadal poněkud zvláštní a nešetrný, ale jak se zdá, je tou nejlepší cestou, jak umožnit zdolané rybě přežít návrat do teplé vody tropického oceánu.
Pomalu se blíží čas oběda, když za sebou slyším mohutné šplouchání. Několik set metrů od lodi loví skupina plachetníků. Ukazuji Ahmedovi na lovící ryby a ten aniž čeká, až ostatní vytáhnou nahozené nástrahy z vody, vyráží tím směrem. Pak vypíná motor a nechává loď doklouzat do míst, kde jsme pozorovali plachetníky. „Teď nahodí jeden z vás velký popp. Jenom jeden z vás! Teprve, až ten první vytáhne popp z vody, nahodí další.“ Trochu mne Ahmedova jistota, se kterou vyrazil k plachetníkům i jeho poučování zaráží, dost pochybuji, že na nás ryby čekaly, ale přesto nahazuji popp po větru asi osmdesát metrů od lodi do míst, kde si myslím, že jsme plachetníky viděli. Rychle navíjím volnou šňůru a pak rázným přiseknutím prutu dávám do pohybu popp, který začíná čeřit mírně zvlněnou hladinu. „Pop, pop, pop“, poskakuje nástraha po hladině sledována všemi na palubě. A nejen námi. Náhle se za poppem objevila vztyčená hřbetní ploutev velké ryby a vzápětí se před nástrahou objevil i meč a z vody se vynořila hlava. Překvapení bylo silnější než koncentrace a dělám začátečnickou chybu – zasekávám. Ryba zdaleka ještě nedržela nástrahu v tlamě a popp letí vzduchem asi pět metrů před rybu. „Ty vole, viděls to? Ta bestie to fakt vzala, to snad není možný, okolo sou stovky, co stovky, tisíce metrů oceánu a ten plachťák fakt zaútočil na můj popp“, česky křičím, zcela vyveden z rovnováhy na Ahmeda, který si drží hlavu v dlaních a prosí Alláha, aby se nezlobil na toho blba, který spařil tak krásný záběr. „Fakt to vzal, viděli jste to?“, obracím se k ostatním, kteří byli útokem plachetníka neméně překvapeni. Dotahuji popp k lodi a v okamžiku, kdy ho zdvihám z hladiny, se zpod lodě řítí obrovský, snad třímetrový stín a vzápětí se na hladině objevuje meč a rozevřená tlama pěkně navztekaného plachetníka. „Néééé, to nééé, kůůůrvá“, ulevuji si ve chvíli, kdy můj popp letí vzduchem směrem k lodi. „Pánové, já nenahazuju, na tohle ten muj cajk fakt není dělanej“, odmítavě couvá od bortu Luboš. Honza, který už opustil kajutu, nahazuje, ale bez úspěchu. Pak Jirka, Saša a pak zase já, ale plachetníci už se neobjevili.
Po obědě jedeme malou motorovou lodí na jeden z opuštěných ostrůvků. Po dopoledním rybaření a kuchařově kari je nám pořádné vedro a už se těšíme na chvilku šnorchlování. Honza se Sašou si s sebou na ostrůvek berou i muškařinu, my ostatní navlékáme potápěčské brýle a ploutve. U břehu písčitého ostrůvku je voda plná zvířeného písku, ale jen o několik metrů dál se otevírá nádherný svět korálového útesu: barevné korály a sasanky obklopené hejnky klaunů a pruhatců, skupinky klipek, malých chňapalů, bodloků, čtverzubců a ostenců. Na místech, kde je korálový útes přerušen písčitou plošinou před námi prchá několik rejnoků a hejnko albul-bonefish. Opravdový tropický zázrak je však hrana korálového útesu, která se ztrácí v modravé hlubině. Mořský proud mne pomalu unáší podél okraje útesu a já se nemůžu nabažit přehlídky desítek druhů rybek, které občas prchají před hejnky kranasů a opatrně obeplouvají odpočívající metrové kanice a malé žraloky bělocípé. Marně však pátrám po siluetách velkých rejnoků – mant. Ráno jsme v průlivu mezi ostrovy opět pozorovali, jak se pohupují na hladině, teď však vidět nejsou. Zataháním za ploutev mne Jirka upozorňuje na téměř metrovou želvu, která před námi pomalu mizí v hlubině a později na tykadla, kterými svůj úkryt prozradila langusta. Asi hodinu obeplouváme ostrov, dokud se neobjevuje Honza, který muškaří na okraji útesu. Právě se mu prut ohýbá a šňůra řeže hladinu před ním. Plavu k němu, ale stíhám už jen uvolnit háček, který vězí zaseklý v korálu. „To se nedá, mám na konci pětadvacítku, ale ty ryby jsou úžasně rychlý. Jak to drapnou, tak hned míří přímo na hloubku a pak to buď urvou nebo pověsí mezi korály“, komentuje Honza svoje snažení. Sílící vítr a začínající déšť nás však zahánějí zpět na palubu lodi, kde už nás čeká čaj a odpolední kávička.
Odpolední siestu s Honzou vynechávám a jedeme s malou motorou lodí vláčet okolo útesu. Nahazování čtvrtkilových wobblerů třistagramovým prutem z malé loďky tančící na metrových vlnách není žádná legrace. Zvlášť tehdy, když potřebujete nahodit alespoň padesát metrů. Brzy však zjišťujeme, že na rozdíl od přívlače z velké lodě, se nás ryby méně bojí a záběry přicházejí blíže u lodi. Po čtvrt hodině vylovuje Honza asi kilové bonito, které zaútočilo na skoro stejně velký popp, já vypínám těsně u lodě jednoho kranase modroploutvého a když nás blížící se bouřkový mrak nutí k návratu přichází další záběr: popp jsem přitahoval přes písčitou mělčinu k hlubině a ve chvíli, kdy míjel balvan porostlý korály ozvalo se hlasité mlasknutí a popp zmizel. Zasekávám a s cívkou v ruce rvu rybu od skupiny korálů. Naštěstí prut i šňůra vydržely a po pěti minutách vylovuji kleštěmi dvoukilovou rybu, která připomíná barevného okouna. Ali, který nás doprovází, tvrdí, že se jmenuje „jogfish“ a naznačuje, že rybu k večeři už máme. Pouštíme krasavce zpět a poháněni tropickým slejvákem míříme zpět na loď.
V podvečer se nám ve větru a dešti nechce vláčet a dáváme přednost přívlači za jedoucí lodí – trollingu. Počasí se však stále zhoršuje, vítr sílí a namísto rybaření na volném oceánu se musíme držet uvnitř atolu. Máme sice několik záběrů, jednou Saša chvíli zdolává asi metrovou pelamidu-wahoo, ale kromě asi čtyřkilové barakudy a kilového bonita jsme po dvou hodinách nic nechytli. Okolo páté večerní kotvíme asi sto metrů od hrany korálového útesu, dobře chráněni před větrem. Pod námi je třicetimetrová hloubka a kapitán vysvětluje, že se tu v noci často loví tuňáci a kanici. Převazujeme naše pruty na lov u dna. Někteří volí montáž s koncovým olůvkem a několika návazci s jednoháčky, na které napichují kousky ryb, Jirka zůstává věrný velkému splávku a pořádnému háku s kusem ryby, já si připravuji stogramové jigy a twistery. Po večeři nahazuje lodník agregát, rozsvěcuje světlomet a zatímco posádka sleduje v televizi zprávy o vrcholící volební kampani, obsazujeme záď. Brzy tahá Luboš se Sašou doslova rybku za rybkou. Jedná se vesměs o 10-20 cm velké korálové rybky - chňapaly a bodloky. Jirka asi po hodině páčí z hlubiny krásného, skoro tříkilového červeného chrochtala, jenž opravdu vydává chrochtavé zvuky, podle kterých dostal své jméno. Spouštím ke dnu stogramový fluoreskující jig, se kterým pilkruji u dna i ve sloupci. Dokud pohybuji s jigem, jak jsem zvyklý z našich vod a z Norska, jsem bez záběru. Pak mi však při propadávání cosi na jig útočí. Zkouším opakovaně vytáhnout jig k hladině a pak ho nechám volným pádem klesat ke dnu. Další záběr a tentokrát sedí. Vytahuji malou, asi kilovou barakudu a znovu spouštím jig. Když se nic neděje, zkouším jig odhodit do dálky a prochytat vzdálenější místa. Překvapuje mne záblesk, který doprovázel dopadnutí jigu na hladinu. Znovu nahazuji a záblesky opakují – jedná se o světélkující mořské prvoky. V deset večer, když posádka na DVD sleduje příšerně barevný romantický film ze života indické smetánky začínají brát větší ryby. Nejprve Sašovi cosi odplouvá s celým návazcem, pak Luboš vytahuje metrového, ale hubeňoučkého žraloka a Jirka stejně velkého lodivoda-štítovce, rybu, která má na hlavě přísavky umožňující jí putovat oceánem přisátá na tělech velkých rejnoků, žraloků, ryb i lodí. Měním twister za sedmdesátigramový pilker. Pilkery vyráběné pro rybaření v tropických vodách jsou velmi štíhlé, aby se ve vodě rychle pohybovaly. Když rychle, tak rychle. Nejprve nechám nástrahu padat až ke dnu a pak namísto klasického pilkrování prudce zasekávám. A funguje to! Hned na první spuštění jsem vytáhl asi kilového chrochtala a po půl hodince jsem zasekl většího macka. Ryba mi při záseku nekompromisně rvala špičku prutu k hladině a brzda navijáku se rozezpívala. Asi deset minut jsem se marně snažil svého protivníka odlepit ode dna, čekajíce, kdy se mu podaří šmiknout dvacetikilovou šňůru o některý z kamenů nebo korálů. Ale nakonec přeci jen přitahuji rybu stále blíže k lodi a po dvaceti minutách se ve světle reflektoru objevuje asi dvanáctikilový kranas. V tu chvíli se rozvrčela i cívka na Jirkově navijáku. Jirka měl nastražený asi desetidekový kus ryby. Že by konečně nějaký větší kanic? Padesátiliberní pilkrovací prut se asi čtvrt hodiny prohýbal pod náporem ryby, ze které se nakonec vyklubal rovněž kranas.
Před půlnocí, když někteří začínají u nastražených prutů klimbat, začíná opět pršet. Balíme udice a domlouváme se s Ahmedem, že zítra vynecháme ranní chytání. Po třech dnech rybaření jsme pořádně unavení, navíc příliv začíná až okolo desáté dopolední a hlavně, jak řekl Luboš:“Jsme tu na dovolený, ne na galejích!“

Ráno v osm mne budí dusot nohou na palubě a ševelení deště na střeše kajuty. Chvíli se povaluji na posteli a čtu si, ale halas na zádi mne nakonec přinutí vstát. Luboš se Sašou už jsou dávno vzhůru a zkoušejí chytat u dna na kousky masa. Vychutnávám si hrnek čokolády, pozorujíce ty dva, jak dráždí korálové rybky. Obloha je od obzoru k obzoru plná těžkých mraků, ze kterých co chvíli sprchne. „Vypadá to na sanitární den“, prohazuji k Sašovi, který ihned odporuje:“My už s Lubošem máme nachytáno a připravili jsme i pruty na trolling“. Po snídani vysvětlujeme Ahmedovi, že se nám moc nechce vláčet v dešti a dáme přednost trollingu, kdy můžeme sedět pěkně v suchu v zastřešené části paluby a odtud hlídat naše pruty. Kapitán se k trollingu za větru a deště staví dost skepticky, ale za zkoušku to stojí. V deset vyrážíme, ale až do dvanácti máme jen tři záběry a jedno ulovené bonito.
Celý den trávíme střídavě šnorchlováním, trollingem a navečer, když se uklidňuje vítr, zkoušíme i vláčet. Rybaření ve velkých vlnách však není nijak úspěšné. Nedaří se nám na rozbouřené hladině správně vodit poppy a ani na trolling kromě jednoho desetikilového kranase nebyly záběry. Aniž kdokoli z nás něco řekl, všichni se v duchu připravujeme na večerní a noční lov ze zakotvené lodě.
K našemu údivu kotví Ahmed u bójky asi 200 metrů od přístavu, kde jsme před dvěma dny nakládali zásoby jídla a pití. „Ahmede, není tu moc mělko?“, ptám se nedůvěřivě. „No, u přídě, kde je ta bóje, tam je asi dvacet metrů, ale u zádi bude skoro čtyřicet. Dneska tam nedávejte ty malý kousky ryb, ale nastražte celou rybu nebo aspoň takovýhle kus masa“, ukazuje kapitán rukama asi dvacet centimetrů. „To si nechám líbit, mne ty korálový rybky nijak zvlášť nebaví“, komentuji Ahmedovo doporučení a na třistagramový sumčák navazuji metrové ocelové lanko se dvěma háky. Zasazuji prut do držáku, povoluji brzdu na multiplikátoru a uvelebuji se v lehátku. Ještě jsem nevypil ani půl piva, když naviják dvakrát krátce zacvrčel. Vyskakuji, beru prut do ruky, dotahuji brzdu a čekám. Cítím, jak se padesátikilová šňůra šponuje, nechávám rybu kousek popojet a pak zasekávám. Přichází dva štosy, kdy mám co dělat, abych prut udržel v ruce a nepřepadl přes zábradlí na zádi. Ryba popojíždí asi pět metrů a pak se mi ji daří otočit. Přitahuji rybu k lodi, do navijáku získávám asi patnáct metrů šňůry a už už chci prohodit něco ve smyslu, že to nebude nic velkého, když se situace mění. To, co je na druhém konci udice se dává do pohybu a zcela nekompromisně mi rve prut z ruky. Zapírám se nohou o zábradlí a v záklonu sleduji, jak z navijáku pomalu, ale jistě mizí šňůra. To už se okolo mne schází celá posádka našeho plavidla. Šňůra se zastavuje, ale tah nepovoluje. Asi dvacet minut vodím rybu ve vzdálenosti padesát metrů za lodí. Po půl hodině mi začínají vypovídat službu záda a čekám, kdy mi vypadnou ruce z ramenních kloubů. „Tak tohle sám nevytáhnu, pánové“, hledám očima dobrovolníka, který by ode mne prut alespoň na chvíli převzal. „Nebojte, když se to urve nebo vypne, tak to nikomu vyčítat nebudu“, doplňuji. Saša si zapíná zdolávací pás a přebírá ode mne prohnutý sumčák. Chvíli zkouší získat do navijáku alespoň metr šňůry, ale marně. Po dvaceti minutách předává prut Honzovi. Ten maká asi půl hodinu a pak se prut zase vrací ke mně. „Já za to prostě zaberu a buď to vytáhnu nebo urvu“, komentuji ostatním, na co se chystám. Přitahuji brzdu navijáku a daří se mi vypumpovat rybu asi o dva metry blíže k lodi. Jenže to se jí vůbec nelíbí a rozjíždí se od lodi. Za pár vteřin jsem ztratil skoro dvacet metrů a pak se tvor opět zastavil. „Pánové, ta si dělá co chce. Žralok to nebude, ten by měl tendenci jet. Velkej kanic by zase zaplul někam mezi kameny nebo korály a tam to urval. Mně to přijde, jako rejnok, ten sebou většinou plácne na dno a jenom občas se posune o kus dál.“ Ještě chvíli přemýšlím nahlas a pak se rozhoduji:“Takhle tu budeme do rána a vůbec si nezachytáme. Na tohle jsme asi fakt krátký. Já ještě přitáhnu brzdu a zabereme společně. Buď to urvem nebo se nám tu mrchu podaří zvednout“. Tři páry rukou se opírají do prutu, který (jak tvrdí prospekt firmy Shimano) patří do kategorie nezlomitelných. Po několika vteřinách povoluje padesátikilová šňůra. Vlastně jsem si oddechl. Tohle se opravdu vytáhnout nedalo.
Ostatní opět spouštějí své udice ke dnu a já na přetrženou šňůru navazuji obratlík s metrovým kusem milimetrového monofilu zakončeným velkým hákem. Napichuji polovinu malé rybky, spouštím udici metr nade dno a jdu si otevřít pivo. Nedošel jsem ani ke dveřím, když zavrčela brzda. Skáču po prutu a zasekávám. Krátce cítím silný tah, který náhle povoluje. Překvapen navíjím a vytahuji návazec, který je v polovině překouslý. Ahmed si prohlíží zbytek vlasce, který nese stopy po zubech a znalecky poznamenává:“To byl tuňák – dogtooth, pěkně zubatá bestie“. „Chrrrrr“, rozvrčel se náhle Sašův multiplikátor. Saša přisekává a stejně jako já před chvílí, má co dělat, aby udržel balanc a nešel přes palubu. Připínáme mu zdolávací pás a sledujeme trpělivé zdolávání. „Po tý přetahovaný, kterou mám za sebou, si připadám, jako bych sledoval porno. Že je Sašo někdy lepší se jenom dívat?“, dobírám si rybáře, jehož svaly chvílemi vibrují, když dostává třesavku. Tohle je však jiná ryba. Žádný statický tah, ale rychlé výpady, které opakovaně mění směr. Saša musí přecházet po palubě, aby minimalizoval riziko, že se šňůra předře o loď. Trvá skoro půl hodiny, než lodník gafuje Sašův úlovek – nádherného tuňáka délky 127 cm – třicet kilo čisté síly a elegance. Posádka má z úlovku možná větší radost než lovec, který je především rád, že má zdolávání ryby za sebou. Ještě asi hodinu chytáme, kuchař řeže tuňáka na plátky a my se už těšíme na zítřejší steaky. Mraky se trhají a objevují se první hvězdy. Je čas jít spát, za pár hodin bude svítat a čeká nás další den plný rybaření…

Dovětek číslo 1: Na druhý den, když jsme si po snídani šli zašnorchlovat, jsme na korálovém útesu asi 300 metrů od naší lodě nalezli zbytky mé udice, kterou jsme společnými silami předešlé noci přetrhli. Okolo korálů bylo namotáno asi třicet metrů šňůry a ocelové lanko s jedním hákem. Po zvířeti, které dokázalo udici rozervat, nikde ani stopy.
Dovětek číslo 2: Ten mamlas z kuchyně nakrájel tuňáčí steaky na kostičky a udělal z nich zase kari!