Kanada - Řeka Fraser - Reportáže

Schoulil jsem svá ramena proti husté mlze, která mě obklopovala a snažil se zamezit vlhkosti, pronikající dolů po mých zádech. Mléčné chuchvalce kroužily pomalu kolem a narážely do mě, jak jsem nesmírně opatrně postupoval vpřed. Bylo to zcela jiné, než narušit klidnou tůň, kde se vlny šíří, až narazí na břeh. Na rozdíl od vody, mlha spolkla můj pohyb, zpochybnila ho a sevřela se kolem něj.

Bylo to varování. Budˇzticha, vetřelče.

Ráno během krásných dnů vystupuje něžně z noci a rozvíjí se jako jitřní květina, aby přinesla světlo tmavému světu. Jestli jsi lovec, viděl jsi taková rána a víš, že je to čas ticha a velebnosti a ví to i zvířata, která zde žijí.

Ale je i jiné svítání, nevlídné a pochmurné, vůbec se nepodobající květině.

Ráno, které se vyplíží z noci jako zlý duch, nadmutý mlhou, který klouže pomalu krajinou a mění černotu na šedˇ. Lovec zná velmi dobře i toto ráno, protože je to ráno vlhkosti, chladu a třesoucího se očekávání.

Voda plynula bezhlučně kolem, aby půl míle později spočinula v náruči oceánu.

Losos vyskočil nad hladinu a polekal dalšího, který jako šíp vyrazil proti proudu a cestu značila vlna, způsobená jeho hřbetní ploutví. Stál jsem v úkrytu mezi větvemi po kolena ve vodě a kolem mě asi desítka lososů ryla v oblázkách říčního dna, vytvářejíc hnízda pro nadcházející jikry. Na dně tůně další desítka mírně pohybovala ploutvemi, čekajíc na pomalou, neodvratnou smrt. Postarali se o novou generaci a tím byl jejich život naplněn a u konce. Jejich ploutve byly bílé a uhnívající a jejich ještě nedávno štíhlé a stříbrné boky pokryty nehojícími se ranami. Každých pár minut, jak se zdálo, se některý z těchto tvorů otočil k proudu bokem, vzdal se a zemřel a ponechal na vůli řeky, kam jej zanese.

Přestože jsem skrze mlhu nemohl vidět příliš daleko, nehybná těla, nesená kolem, hovořila o tisících a tisících lososů, třoucích se a umírajících na horním toku.

Byla to pravděpodobně morbidita tohoto vědomí, život, tvořící smrt, život a znovu smrt, že mlha kolem vypadala jako obrovitý, těžký rubáš. Strávil jsem rozechvělou hodinu v této mlze a pak, poprvé od chvíle, co jsem vyšel od oceánu proti toku, pohnul jsem znovu nohama, abych šel dál. Byl již čas. Svítání začalo ustupovat dni, mlha se pozvedla do větví prastarých stromů s visícími cáry zeleného mechu, které se mi otíraly o tvář a já již mohl vidět trochu kupředu. Postupoval jsem opatrně proti proudu, abych neuklouzl po slizkých balvanech a neporušil obklopující ticho. Nechtěl jsem jít pomalu. Bůh ví, chtělo se mi běžet. Běžet kupředu a setkat se s budoucností. Napětí, pramenící z nevědomosti co mě potká v příštím okamžiku, jsem jen těžko ovládal. Chtěl jsem, aby konečně došlo k střetnutí a znal jeho výsledek, ať už bude jakýkoli.

Věděl jsem, že k němu dojde dříve nebo později a toužil jsem mít ho za sebou.

Pátral jsem po černém medvědovi. Ale ne ledajakém. Prastarém, který žil možná více v mojí představivosti, než v okolních temných bažinách. Hledal jsem svou utkvělou představu, medvěda, starého 150 000 let. Během poloviny svého života, kdy jsem procházel pobřežními pralesy, jsem čas od času viděl stopy, obrovské, hluboké a nevysvětlitelné. Podle mých kalkulací, černý medvěd, který je udělal, neexistuje. Jednoduše, takový být nemůže. A přece a přesto – je. Pokud jsi lovec, stopa a pravda je to samé.

Podzim právě začínal a byl to čas, kdy se medvědi stahují k lososovým řekám i potokům, protínajícím nepřístupné západní pobřeží. Kolem většiny těchto toků, včetně toho, kterým jsem právě postupoval, jsou medvědí stezky prošlapány do hloubky desítky centimetrů, výsledek jejich používání po 10 000 let, snad i více.

Každý podzim, přesně jako hodiny, se vracejí, aby se podíleli na bohaté a tučné hostině, prostřené několika lososovými tahy. Mezi nimi jsou tu jako zákusky borůvky a další plody na přilehlých horských svazích.

Nejvýhodnější loviště jsou obsazena těmi největšími a nejsilnějšími, vítězi dlouhého, celoživotního boje o přežití v tvrdém prostředí deštného pralesa.

Nic z toho mě nepřišlo na mysl, když jsem se snažil proniknout mlhou přede mnou. Každá mozková buňka se koncentrovala pouze na to, co uvidím v příští chvíli. Absolutní soustředění. Takové, jaké prožíváš, když jsi lovec. Když lovíš, staneš se součástí starodávného světa, světa, který existoval stovky milionů let, světa, který je stále zde pro ty, pro které je lovecká tradice posvátná.

U každého říčního ohybu jsem zpomalil ještě víc a naklonil se, abych viděl dál. Pokaždé moje srdce zrychlilo a jen pomalu se dostávalo zpět na svůj původní rytmus. Nade mnou visely zbytky svítání, skrývající se před prvními paprsky slunce, které se dotýkaly vršků stromů. Někde na východě slunce stoupalo nad horizont. Cosi narazilo do mých broďáků a můj tep se divoce rozběhl, aniž by bral na vědomí to, co jsem viděl. Byl to jen mrtvý losos. Najednou celý svět vybuchl nade mnou. Skočil jsem do strany a zakryl si hlavu, ústa zmražena v tichém proklínání. Orel vyskočil z větve pár centimetrů nad mou hlavou. S křídly přes dva metry v tichém ránu byl jeho odlet ohlušující. Trvalo několik minut, než se mé srdce uklidnilo. Věděl jsem, že jsem příliš vynervován, než abych mohl efektivně lovit. Stává se to často, když je vaším cílem černý medvěd. Je stejně tak nebezpečný, jako je nebezpečně podceňován většinou lidí. Nepoznáte to, dokud nenarazíte na starého samce za podmínek, které udává on sám. Teprve potom je začnete brát vážně a poučíte se, čeho jsou opravdu schopni.

O několik metrů dál vyskočil losos a z povzdálí zakrákoral havran. Zdálo se, že orlův odlet probudil ostatní tvory, kteří čekali na zvednutí mlhy a plné denní světlo. V odpověď na krákorání začal cvrlikat malý ptáček a poblíž vyskočil další losos.

Můj tep byl již téměř normální, když se to stalo. V jedné vteřině říčka přede mnou byla právě jen říčka, v druhé tam byla obrovská tlapa vstupující do ní. Černý medvěd! A ohromný, soudě podle tlapy. Vynořila se z hustého křoví a přehradila část toku. Další vteřina prošla a k první se připojily zbývající tři. Víc jsem neviděl, výhled zakrytý silným polomem. Moje srdce začalo znovu bušit a dýchání se stalo trhavé. Až dosud bylo ráno těžké dost, ale nyní jsem musel zvládat roztřesené nervy znovu a déle. Medvěd mě nemohl vidět lépe, než já jeho, ale měl jsem výhodu. On se pohyboval, já stál tiše. Dobrodil se na oblázkovou výspu uprostřed toku. Odliv pokračoval celé ráno, zasahoval až sem a voda pomalu klesala. Medvěd to ovšem věděl a přicházel k opulentnímu žrádlu – lososům, nahromaděných kolem výspy. Pravděpodobně takto přicházel celých jeho 25 – 150 000 let. Neměl žádný důvod, očekávat tady člověka, zvláště ne zde, tak hluboko v jeho území, daleko od nejbližších turistů a ještě dále od nejbližšího osídlení. Přesto jsem zde byl.

V severní Americe je sedm poddruhů černého medvěda a největší z nich žije podél západního pobřeží Britské Kolumbie. Natolik odlišní od medvědů vnitrozemí, že jsou některými biology považováni za zvláštní druh, s masivnější lebkou a většími zuby. Jeskynní medvědi?

Otázka není tak nesmyslná, jak by se zdálo. Jsou geografické důkazy o existenci enkláv z doby ledové podél pobřeží Britské Kolumbie a Aljašky a jsou odborníci, kteří věří, že někteří tvorové z předešlé doby přežili a znovu kolonizovali pobřeží po tom, co míli silný ledovec ustoupil.

Genetické studie tuto hypotézu podporují. Diference mezi populací ve vnitrozemí a zde vede k závěru, že medvědi pobřeží byli odděleni od ostatních ještě před posledním postupujícím kontinentálním ledovcem. Hypotézy. Přesvědčivější jsou však pozůstatky postglaciálního období, objevené nedávno na pobřeží Britské Kolumbie. Medvědi, žijící v tomto období, byli mnohem větší než jejich současníci. Byli? A co stopy, které jsem viděl, stopy od medvědů, kteří již nejsou? Vyskytuje se zde pozůstatek z pradávných časů, toulající se pobřežními pralesy, pokračování svých zapomenutých předchůdců?

Černý medvěd neutekl. Byl impozantní, zářivě černý a obrovský, ale nebyl to medvěd, kterého jsem hledal, ten, který nemůže být. Minutu jsme pozorovali jeden druhého, testujíce svou vůli v soutěži, staré dva miliony let. Nikdo z ní nevyšel jako vítěz a oba jsme se rozešli za vzájemného uznání jeden druhého. A kdyby to byl ten tvor, ten pozůstatek zašlých časů, kterého jsem hledal, co bych udělal?

Nejpravděpodobněji s ním sdílel krátký vyměřený čas, nechal ho žít a byl smutný. Lov, podle nejčistší a nejstarší definice, je hledání, nikoliv zajmutí. Hledat a najít medvěda „jaký nemůže být“ by naplnilo smysl. A potom co?

Přeložil Tonda Čáp