Grónsko - Grónsko - Reportáže

Na přelomu července a srpna roku 1999 putovala Grónskem první česká rybářská expedice, kterou za podpory turistického sdružení města Maniitsoq pořádala cestovní kancelář PEPA. Deset muškařů a příznivců přívlače navštívilo nejen známé revíry, ale i rybářsky doposud neprobádaná jezera a řeky. V prosincovém čísle Rybářství jste se měli možnost seznámit se základními fakty o rybolovu v Grónsku a o životě grónských sivenů. A jaké byly praktické zkušenosti českých rybářů v Grónsku? To se dozvíte na následujících řádcích.

Na letišti v Kodani se kromě stovek obchodníků, rodin s dětmi a letištního personálu začínali toho rána objevovat i Eskymáci a lidé s rybářskými pruty. Neklamná známka blížícího se odletu letadla do Grónska. Přeletět Británii, Island, oceán plný ledovců a nakonec i jižní část Grónska je dnes pro moderní letadla otázkou necelých pěti hodin. Ještě jsme nestačili ani řádně oslavit začátek výpravy a naše letadlo již sestupuje k letišti Kangerlussuaq. Jestli se vám ten název zdá špatně vyslovitelný, má zdejší letiště kromě eskymáckého jména i jméno dánské: Sondre Stromfjord. Jedná se o stejné letiště, které používalo americké letectvo při mezipřistáních transatlantických letů v době druhé světové války. Dodnes zde zůstalo zachováno několik hangárů z té doby a malá základna NATO.

Po příletu do Kangerlussuaq nás zarazilo nečekané teplo. Ve stínu 20 stupňů a na sluníčku nejméně 25. Zdejší letištní budova, které připomíná spíše menší nádraží, je plná Eskymáků i turistů a rybářů z celé Evropy. Po chvíli se všichni začínají vytrácet - někteří odlétají malými letadly a helikoptérami do odlehlých grónských měst a osad, někteří odcházejí s batohy na zádech do divočiny. Ostatní, stejně jako my, odjíždějí v mikrobusech do přístavu, kde kotví loď, která zajišťuje pobřežní osobní dopravu. V přístavu se naše výprava rozděluje na dvě části. Michal s Honzou odcházejí pěšky do tundry, mají před sebou dva týdny putování liduprázdnou hornatou krajinou. Jejich cílem je rybolov v těžko přístupných jezerech a řekách na západ od Kangerlussuaq. My ostatní se naloďujeme na malý ledoborec Sarpik Ittuk, který směřuje ze severozápadní části pobřeží směrem k jihu, do města Nuuk. Krajina v okolí přístavu a letiště má polopouštní charakter, leží totiž ve srážkovém stínu pobřežních hor. Na obzoru je sice vidět okraj mohutného vnitrozemského ledovce, nicméně okolní krajina je zcela vyprahlá a některá jezera v této oblasti jsou dokonce slaná.

Krátce po nalodění se scházíme v lodní restauraci a nad mapami debatujeme o příštích dnech. Kdo by čekal, že se v restauraci budou servírovat velryby nebo tuleně či dokonce tlapy ledního medvěda, ten by byl zklamán. Sortiment se skládá z párků, hamburgerů a přírodních řízků s bramborem. A tak je to dnes ve větší části Grónska, běžný sortiment obchodů a restaurací je podobný evropskému a máte-li zájem o místní speciality, budete je hledat jen těžko. A grónské pivo? Sladké, tmavé, pít se dá, ale velký požitek to není. Na lodi je celkem asi sto cestujících, zvedáme kotvy a míříme fjordem směrem k volnému moři. Ledovcovými přítoky zakalená voda fjordu brzy mění barvu z šedivé na smaragdovou a polopouštní pláně Kangerlussuaqu začínají přecházet do strmých hor, ze kterých padají vodopády a místy i ledovcové splazy. Diskutujeme s několika irskými, britskými a dánskými rybáři, kteří stejně jako my míří do města Maniitsoq. Všichni budou lovit siveny v řece Amitsuarssuk, jeden z nich se pak druhý týden pobytu bude věnovat lovu grónských žraloků. Tyto obrovské až tunové paryby se loví na mrtvé tuleně v hlubinách fjordů. V zimních měsících se žraloci grónští loví dokonce na zamrzlých fjordech "na dírkách" nebo spíše "na pořádných dírách". Je sice období polárního dne a scenérie, kterými naše loď projíždí jsou fantastické, nicméně únava z cesty vykonala své a tak brzy uléháme v kajutách ke spánku.

Ráno se budím okolo čtvrté hodiny a jdu se projít na palubu. Ještě jsem si ani neprotřel oči, když tu najednou koukám, co se to na mořské hladině děje. Ano to není sen, to je opravdu gejzír, který vzniká při výdechu velryby a vedle další a támhle dokonce ocasní ploutev velryby, kterou tento kytovec ukazuje při zanoření. Celkem asi pět velryb snídá nedaleko břehu fjordu. Naše loď je již více než deset hodin na cestě a pomalu se blížíme k městu Maniitsoq, které leží na břehu oceánu. Počasí se rapidně změnilo. Je zataženo, slabě prší, teplota okolo 10 stupňů a na obzoru se objevují první domky a paneláky. Ano, paneláky. Je jich asi jen pět, ale i taková je tvář dnešního Grónska. Kromě chatrčí a barevných domků nechybí v žádném z deseti grónských měst panelák s ústředním vytápěním - inu pokrok nelze zastavit.

V Maniitsoq nás čeká zástupce místního turistického sdružení, který nás po chvíli představuje našim průvodcům. Oba průvodci jsou mladí Dánové, kteří několik let přednášejí na zdejší střední škole a ve volných chvílích testují zdejší rybářské revíry - připravují vydání prvního rybářského průvodce Grónskem. Kontrolujeme naši výstroj a pak nakládáme rychlou motorovou loď, která nás zaveze dále na jih, do opuštěného a rybářsky doposud neprozkoumaného fjordu Fiskefjorden. Během tří hodin plavby se na obzoru objevují plovoucí ledovce, ojedinělé velryby a několik tuleňů. Mraky se rozplývají a ukazuje se skalnaté pobřeží s bezpočtem ledovců. Na první pohled připomíná zdejší pobřeží svým charakterem břehy Aljašky, Britské Kolumbie nebo severního Norska. Ve Fiskefjorden se během přílivu a odlivu vytváří silné proudy, takže fjord vypadá místy jako velká řeka. Na samotném konci fjordu, při ústí říčky Quínguata spouštíme kotvy a za pomoci malých motorových lodí vykládáme naše zavazadla, stany, zásoby potravin a několik plastových kajaků. Na návrší nad fjordem stavíme stan, kde bude kuchyň a jídelna a tři kvalitní horolezecké stany. V každém stanu jsou dvě dvoulůžkové ložnice a předsíňka - žádný velký komfort, ale vše co člověk pro relativně pohodlný život ve zdejší přírodě potřebuje.

Blíží se večer, ale někteří z nás neodolali a vyrazili na ryby. Jirka prohazuje plandavkou a rotačkou ústí asi sedm metrů široké říčky. Brzy přichází razantní záběr. Stříbrná ryba se nejprve výskoky snaží zbavit obtížného plechu, ale po několika minutách boje končí na břehu. Je to asi 45 cm dlouhý, necelý kilogram vážící, krásně zbarvený siven, který snad právě chtěl opustit fjord a vstoupit do řeky, kde se před více než deseti lety vykulil z jikry. Ivan s Romanem zamířili proti proudu říčky, která asi po 800 metrech vytéká z jezera. V jezeře nechytili na přívlač nic a teprve v jedné z mála tůněk, mezi peřejemi ulovili pár třiceticentimetrových sivenů. Jednalo se o stacionární formu sivena, krásně zbarvené, štíhlé, ale malé ryby. K jezeru brzy dorazili i Karel s Nilsem. Ačkoli se na hladině objevilo několik koleček, na suchou mouchu se úspěch nedostavil, teprve na černé a oranžové streamery bylo několik záběrů, ale žádná z ryb nebyla větší než 35 cm.

Málem bych zapomněl. Brzy po vylodění ve Fiskefjorden všichni nasazujeme moskytiéry. Komárů zde není příliš mnoho, zato koncentrace muchniček snad nemá na celé naší planetě obdoby. Nalétávají na nás po tisících, zalézají do očí, do nosu, do uší, do rukávů, za límec, no prostě paráda. Zpočátku sice nekoušou, ale když je necháte zalézt pod oděv, pak je to opravdu zážitek... Brzy jsme pochopili, kdo je na grónském pobřeží pánem. Není to lední medvěd, který se dnes vyskytuje pouze v severní části ostrova. Není to ani člověk, který svou existenci omezuje na několik měst a osad ležících při několik tisíc kilometrů dlouhém pobřeží. Jsou to muchničky, ty malé bestie, které i nejotrlejší povahy přinutí nasadit moskytieru a použít repelent, které v létě zahánějí stáda sobů do hor a které nám nedovolily ani dojít si v klidu na záchod.

Druhý den vstávám s Milanem a jedním z našich průvodců o hodinu dříve než ostatní a děláme snídani: čaj, ovocnou šťávu, sýr, šunku, salám, vejce, máslo, marmeládu a chléb. Takový malý improvizovaný švédský stůl. Protože plánujeme celodenní rybolov na okolních jezerech připravujeme pro každého také balíček s jídlem místo oběda. V okolí našeho základního tábora je soustava desítek jezer spojených malými potoky. Rozdělujeme se na několik skupin a plni očekávání vyrážíme k jezerům, kde před námi nikdy žádný rybář nebyl. Je jasno, slunce hřeje a kdyby nebylo muchniček, chodili bychom jen v trenýrkách. Jezero, ke kterému jsme přišli, je široké asi pět set metrů a třikrát tak dlouhé. Jeho hloubku si ani netroufáme odhadnout. Kamenité břehy se ztrácejí v křišťálově čisté vodě, na mělčině mezi kameny jsou celá hejna drobných koljušek a maličkých sivenů. Milan s Hynkem zkouší vláčet, já bojuji ve větru s neposlušnou muškařskou šňůrou. Po třech hodinách ani záběr. Že by se ryby během jasného dne ukrývaly kdesi na hlubině? Kdo ví.

Břehy modrého jezera jsou lemovány rozkvetlou zelenou tundrou, na obloze ani mráček. Z naprostého ticha mne náhle vyrušil podivný zvuk, asi jako když se štěně učí štěkat. Zvuk se co chvíli opakuje, zní to skoro jako nadávání. Brzy jsem původce zvuku objevil. Na skalce nad jezerem stojí polární liška a zdá se, že mi opravdu nadává. Zkouším napodobovat její štěkání a po chvíli se liška ke mně přiblížila na necelých patnáct metrů. Náš "dialog" ji evidentně baví, myslím že si ve zdejší pustině takhle dobře "nepopovídala" již několik měsíců. Kromě polární lišky jsme v okolí jezera pozorovali jen racky, orla mořského a sněhule - severské příbuzné našich strnadů.

Obcházíme pomalu břehy jezera a brzy se objevuje o něco mělčí zátoka, široká asi sto metrů. První kontakt s rybou hlásí Milan, který na trojku rotačku po pěti minutách zdolávání vytáhl z jezerní hlubiny ke břehu téměř padesáticentimetrového sivena. Sytě zelený hřbet, oranžové břicho, tečkované boky, velká ocasní ploutev, štíhlé tělo a nepoměrně velká hlava - typický exemplář stacionární hladové formy sivena. Ryba je po souboji zcela vyčerpána a po vyfotografování ji musíme několik minut "rozdýchávat"* než je schopna samostatně odplout. Za několik minut se rozezní i Hynkův naviják a u břehu brzy vyskakuje o něco menší siven. Ještě než Hynek stačí rybu vypnout, rozdýchat a pustit, ohýbá se opět Milanův prut. Zdejší ryby jsou neúnavní bojovníci a i když žádný z nich neváží více než 2 kg, zdá se být vlasec o průměru 0.25 mm nezbytným minimem. Okolo jezera přicházíme až k jeho přítoku a já pak vystupuji na necelých sto metrů vysokou homoli, která se tyčí nad okolním terénem. Z výhledu, který se přede mnou otevírá, se mi tají dech: ve zvlněné tundře jsou rozesety desítky modrých jezer a jezírek, hluboko v údolí na břehu řeky leží náš tábor a dál se do nedohledna táhnou tmavě modré vlny oceánu. Kromě naší výpravy nejsou v okruhu alespoň sta kilometrů žádní lidé, nic, co by připomínalo jejich existenci.

Večer se scházíme jeden po druhém v našem táboře. Zatímco grilujeme s Milanem řízky, posloucháme vyprávění ostatních. Ivan s Romanem zkoušeli vláčet na jezeře z lodi, podařilo se jim ulovit několik sivenů do 50 cm délky a jeden větší siven jim dokonce vyskočil za třpytkou nad hladinu jezera, málem dopadl přímo do lodě. Jirka prochytával říční tůně, ale podařilo se mu ulovit jen několik menších ryb. Karel za celý den nachodil asi 20 km, chytil na mouchu deset sivenů, ale pouze malé ryby do 30 cm. Ačkoli podle všech očekávání měl již začít tah sivenů z moře do řeky Quínguata, evidentně ještě nezačal. Na druhý den plánujeme navštívit některé menší řeky v okolí a když ani tam nenarazíme na tažné ryby, přesuneme náš tábor o sto kilometrů severněji, kde podle čerstvých informací právě tah vrcholí. Po večeři (řízek, kaše, sýrová omáčka a asi sto muchniček) jdeme ještě zkusit mouchu k jezeru. Na místě, kde řeka vytéká z jezerní zátoky sbírá několik ryb. Nasedáme s Milanem do kajaků a vyrážíme na klidnou vodní hladinu. Milan se pouští na okraj proudu s vehemencí zkušeného vodáka, já nesměle kopíruji břeh a ani si nezkouším představit, co by se stalo, kdybych se otočil. Ačkoli máme na sobě neopreny a plovací vesty, ve zdejší desetistupňové vodě bychom asi daleko nedoplavali. Přibližujeme se na několik metrů ke sbírajícím rybám, kterým kajak zřejmě nevadí. Milan pokládá na kajak pádlo, bere do ruky muškařský prut a dopravuje jepičku asi metr nad sbírající rybu. Záběr přichází okamžitě a Milan střídavě manévruje s kajakem z proudu zpět na jezero a střídavě zdolává malého sivena.

Na druhý den nás budí Hynek s Jirkou. Snídaně je hotova, slunce se opírá do stanové celty a muchničky nás již netrpělivě očekávají. Po snídani se rozdělujeme na dvě skupiny, jedna míří na jezera v okolí tábora, druhá pojede na motorové lodi navštívit okolní řeky. Nastupujeme do motorové lodě a brzy již uháníme asi padesátikilometrovou rychlostí k vnější části fjordu. Máme k dispozici nejpodrobnější dostupnou mapu měřítka 1:200.000 a nejmodernější navigační systém, nicméně najít ve spletí fjordů, mělčin a útesů přítoky není právě snadné. Vysazujeme celou posádku lodě u dvou přítoků. Já a průvodce Per pak jedeme dokoupit zásoby a především zatelefonovat do Maniitsoq, zda nás mohou přesunout k severnějším řekám dříve než bylo plánováno. Eskymácká osada Atangmik, kde po hodině jízdy kotvíme, to je vlastně jen několik desítek barevných dřevěných domků, výkupna a mrazírna ryb, dieselelektrárna, obchod, pošta a čerpací stanice. Zatímco Per vyřizuje změnu plánu s vedením v Maniitsoq, já se jdu podívat do místní samoobsluhy. Mé nejčernější představy se vyplnily: žádné sněžnice, žádné sušené ryby a už vůbec ne uzený sob nebo nasolený tuleň, ale sortiment zboží úplně stejný jako ve smíšeném zboží firmy SPAR v Horní Plané. Snad jen obrázkové časopisy a noviny jsou několik týdnů staré a u kasy se místo žvýkaček prodávají brokovnice a malorážky. Ano, jak jsem později zjistil, domorodci nepotřebují k držení a používání zbraně žádné oprávnění. Když si eskymácký kluk usmyslí, že bude lovit tuleně, jednoduše koupí zbraň, nasedne do lodě a jede. Jiný kraj, jiný mrav. Zatímco doplňujeme benzín do lodních nádrží, pozoruji skupinku asi šestiletých dětí, která si hraje na dřevěném molu: dlouhým gafem "harpunují" nic netušící tresky, které se ukrývají ve stínu pod molem. Treska se na háku bezmocně třepe a haranti je jednu po druhé za vítězného řevu házejí na hromadu u mola, inu lovecké pudy... Vracíme se zpět pro zbytek výpravy, když tu Per najednou stahuje výkon motoru na minimum, pouští navigační systém a radí mi abych se oblékl. Nevím sice proč, je naprosto jasno, slunce pere jako o závod a je mi teplo i v triku, nicméně následuji jeho vzoru a oblékám si teplý overal. Za několik vteřin se loď noří do husté mlhy. Není to ledajaká mlha, ale mlha arktická, která se vytváří vlivem studených mořských proudů. Ledové vlhko nepříjemně zalézá za nehty, kolem dokola je brzy neproniknutelná bílá a mrazivá tma. Dohlednost je asi pět metrů a tak jedeme velmi pomalu. Per nervózně sleduje obrazovku echolotu i GPS. Moře je zde plné mělčin a narazit s lodí na útes nebo jen poškodit motor, by nás mohlo stát život nebo alespoň zdraví. Mlha je tak hustá, že brzy ztrácím orientaci, ale máme s sebou GPS a tak brzy vyjíždíme z mlhy ven a je opět krásný letní den. U řeky, kde jsme před pěti hodinami vysadili Karla kotvíme loď a já jdu zkusit její ústí do fjordu. Řeka zde vytváří jen krátkou peřej a pak se rozlévá do velkého jezera. Ze skály nad řekou vidím, že u dolní části peřeje stojí několik velkých ryb. Sestupuji k řece a roztahuji muškařskou šňůru. Strímr dopadá na hladinu u druhého břehu a potápivá šňůra ho rychle stahuje na hloubku. Opatrně přitahuji a téměř okamžitě přichází razantní záběr. Zasekávám, zdvihám špičku prutu k nebi, ale nečekaně velká síle ji rve zpět k vodní hladině. Odpor je tak silný, že jsem málem zapomněl kam šlapu a už už bych po slizkých chaluhách sjel do vody. Povoluji šňůru a sleduji, jak se objevuje mezi očky prutu podklad. Tak takhle to dál nepůjde, říkám si a dotahuji citlivě brzdu navijáku. Na konci mám návazec 0,18 a tak si nemohu moc vyskakovat. Ryba se zastavuje, vrací se ze zátoky zpět do proudu, náhle výpad a konec. Navíjím Šňůru zpátky do navijáku a gestikuluji na Pera, který se cpe na lodi čokoládou. Přichází s vláčákem a nahazuje 7 cm stříbrnou plandavku. Na druhý hod přichází záběr. Opět na hloubce a opět velice razantní. Ryba se snaží držet u dna a pomalu ji snáší silný proud. Per ji nechává chvíli jet a začíná rybu opatrně zdolávat. Po pěti deseti minutách se mezi chaluhami objevuje široká hlava tlusté, téměř metrové tresky. Ta krátká peřej to nebyla řeka, ale jen proud, který se vytváří v úzkém fjordu při odlivu! Za necelou hodinu jsme podobných tresek ulovili téměř tucet. Přichází Karel, který kromě tresek nachytal na opravdové říčce několik desítek sivenů, ale jen malých. Přelézáme přes skálu u které kotví náš člun a u hladiny zátoky náhle vidíme hejno ryb. Ne to nejsou tresky, ale asi deset půlmetrových sivenů. Karel sestupuje ke břehu a já ho ze skály naviguji, kam má házet. Voda je křišťálově čistá, úplné akvárium. Ryby nervózně projíždí zátokou, Karlova moucha dopadá asi pět metrů od hejna. Dvě ryby mouchu zaregistrovali a zamířily k ní. Jakmile však Karel dal mouchu do pohybu, ztratily o ní zájem. To se opakovalo ještě dvakrát a pak siveni zmizeli. Nevadí, zítra měníme loviště a čekají nás velcí siveni.

Ráno nás opět budí slunce a polovina naší výpravy odjíždí lodí navštívit některé menší, neprozkoumané řeky v severní části Fiskefjordu. Ostatní připravují základní tábor k přesunu na nová loviště. V podvečerních hodinách se naloďujeme s veškerým vybavením na rychlou motorovou loď a míříme na sever, k více než 100 km vzdálenému ústí řeky Qorqut. Před eskymáckou osadou Atangmik náhle domorodý řidič lodi snižuje otáčky motoru a upozorňuje nás na skupinku velryb, která si hraje asi 300 m před lodí. Pomalu se k velrybám přibližujeme a brzy zřetelně slyšíme i "odfukování" asi čtyř několikatunových kolosů. Náhle se ocitáme přímo uprostřed jejich hejna. Řidič vypíná lodní motory a my ze střechy a přídě lodi sledujeme nádherné večerní divadlo, které nám tato obrovská zvířata připravila. Velryby střídavě odfukují, vynořují svůj hřbet a nakonec při zanoření ukazují svou mohutnou ocasní ploutev. Jedna velryba dokonce opakovaně podplouvá těsně pod malým motorovým člunem, který nás doprovází, jiná hlasitě vydechuje těsně za naší lodí a já leknutím málem padám z paluby. V pomalu zapadajícím slunci sledujeme desítky minut kytovce, kteří jsou zřejmě ve velmi dobré náladě a naše přítomnost jim rozhodně není proti mysli. Na naši otázku, zda by velryba, třeba jen nerada, nemohla při vynoření převrhnout naši loď, odpovídá řidič s úsměvem: "Kdepak, ty moc dobře vědí, co se tady nahoře děje." Loučíme se s velrybami a v paprscích zapadajícího slunce pokračujeme k severu. Celé pobřeží je skalnaté, lemované tisíci ostrovů a útesů. Nikde ani živáčka, jen místy se v dálce objeví hřbet velryby.

Před půlnocí přistáváme při ústí řeky Qorqut (čti "vórvut"). Na návrší nad řekou, kam před několika hodinami dorazil jeden z našich průvodců, již vlaje grónská vlajka a v kuchyňském stanu vrcholí přípravy na večeři. Stavíme stany a s potěšením sledujeme naše dánské kolegy, kteří čistí ryby k večeři - nádherně stříbrné alespoň kilové tažné siveny. Smažení i grilovaní siveni s bramborem chutnali opravdu výtečně a naši beztak dobrou náladu vylepšuje průvodce Therkel historkou, která souvisí s rybolovem i s naší večeří: Když začali na břehu řeky škrábat brambory k večeři, dohodli se, že po každých pěti oškrábaných bramborách si jeden z nich půjde třikrát nahodit. Po oškrábání patnácti brambor leželi na břehu čtyři siveni určení pro naši večerní tabuli. Půlnoc již minula a my stále probíráme zážitky dnešního dne a připravujeme se na zítřejší lov tažných sivenů. Řeka Qorqut je "domovskou" řekou našich průvodců a mezi řečí padla i otázka proč zde průvodce dělají Dánové a ne opravdoví domorodci - Inuité nebo jak se jim nesprávně říká - Eskymáci. Odpověď nás ani moc nepřekvapila: Inuité, původní obyvatelé Grónska, jsou rození lovci. Protože pobírají od dánské vlády bohaté sociální dávky a celý ostrov se těší neuvěřitelným dotacím, zpravidla příliš nepracují a věnují se lovu nebo jednoduchému životu ve kterém často důležitou roli hraje televizor a alkohol. Někteří Inuité jsou samozřejmě vzdělaní a inteligentní lidé, ti však zpravidla zastávají důležité správní funkce nebo pracují pro zahraniční firmy. Bohužel málo domorodců má smysl pro odpovědnost, plné pracovní nasazení nebo dokonce pro "služby" návštěvníkům. Tento stav ve kterém se negativním způsobem odráží střet našich zcela odlišných kultur je velmi podobný situaci mnoha současných severoamerických Indiánů.

Druhý den míří naše kroky na břeh křišťálově čisté řeky Qorqut. Řeka při ústí do moře vytváří prudkou peřej, asi 300 m proti proudu se její proud zklidňuje a formuje dva široké meandry s tišinami a štěrkovými náplavy, pak následuje další peřej, která vytéká z průtočného protáhlého jezera jehož šířka se pohybuje mezi 40 a 500 metry. V nejužších částech jezera je mírný proud. Dolní polovina jezera je hluboká nejvýše 3 metry a po celé délce vodní plochy je vidět dno a místy i protahující skupinky sivenů. Horní polovina jezera je hluboká několik desítek metrů a řeka vytváří při ústí do jezera mělkou deltu širokou asi 300 metrů. Asi kilometr proti proudu od jezera je vodopád, který již tažní siveni nejsou schopni překonat a tak se každoročně těch několik tisíc táhnoucích ryb soustředí na 5 km dolního toku řeky. Nad vodopádem se vyskytuje pouze stacionární forma sivena, která v řece málokdy dorůstá délky přes 30 cm. Nádhernou kulisu této řeky tvoří skalnaté hory, tundra a v dálce ledovcem pokryté vrcholky hor. Bez nadsázky mohu říci, že hezčí řeku si snad člověk ani nemůže představit.

Milan stojí uprostřed řeky na okraji mělké peřeje a strímruje v hlubší vodě pod peřejí. Kontakt s rybou hlásí na každý třetí hod. Niels, který prochytává hlubší tažnou vodu, má také plné ruce práce a Karel, kterému se podařilo řeku přebrodit, prohání muškařskou šňůru úspěšně nad zúženou částí jezera. Ryby jsou ve skvělé kondici, většina úlovků se pohybuje ve velikostí škále 44 - 48 cm, uloveno bylo několik kusů nad 50 cm a největší ryba dne měřila 56 cm. Tažní siveni nejsou sice tak pestře zbarveni jako stacionární forma, ale bojovnost těchto stříbrno-zelených ryb je neuvěřitelná. Po záběru, který je zpravidla velmi razantní, podniká ryba první výpad často zakončený jedním nebo více výskoky a až do okamžiku vylovení bojuje doslova "jako o život". Chytat začínáme s návazcem o průměru 0,18 mm, ale nakonec končíme u 0,22 mm. Mezi nástrahami se osvědčily především streamery barvy černé nebo oranžové a černé štíhlé nymfy. Zcela zásadně ovlivňovala rybářskou úspěšnost volba správného typu šňůry, vzhledem k čistotě vody se nejvíce osvědčily průhledné "clear" intermediální šňůry, případně šňůry potápivé. Údolím řeky stále foukal vítr a pruty třídy AFTMA 7, 8, případně 9 umožňovaly opravdu dobrý požitek z rybolovu.

Zcela jinou kapitolou byla přívlač. Na rotačky, plandavky, peříčka a střapce různých barevných kombinací, především však na stříbrné nástrahy, se siveni vrhali jako šílení. Ulovit za den na přívlač přes sto kusů těchto bojovných ryb bylo zcela reálné a používání jednoháčků bez protihrotu se jednoznačně osvědčilo.

Další den jsme se vypravili do delty řeky a k vodopádu, kde siveni končí svou cestu. Sledovat ze skály Karla, který dlouhými hody dráždil siveny putující v hejnech podél břehu jezera, bylo opravdovým zážitkem. V kříšťálově čisté vodě byl patrný každý detail útoku ryby na mouchu i zdolávání. V deltě řeky, kde Qorqut ústí do jezera, nás čekaly opět desítky stříbrných sivenů délky 40 - 50 cm, ale o kilometr výše proti proudu už ani šupina. Tah ryb zřejmě ještě nepokročil až sem. Zajímavé překvapení nám přichystal potůček, který vytéká z přibližně hektarového jezera, je široký od jednoho do dvou metrů a po kilometru ústí do řeky kousek pod vodopádem. Vypravili jsme se k jezeru, abychom zjistili, zda do něj siveni vytahují či nikoli. V jezeře jsme sice ulovili jen několik ryb stacionární formy, zato v potůčku byly stovky tažných ryb délky okolo 40 cm. Zastavily se pod kaskádami, které za současného nízkého stavu vody nebyli siveni schopní překonat. Ryby stály místy poskládané vedle sebe v mělké proudící vodě, hřbetní ploutve vystrkovaly z vody a občas se některá z nich pokusila překonat proud, aby pak spadla zpět a strhla s sebou i ostatní. Byly zcela zaměstnány svou cestou proti proudu vody a nám nevěnovaly pozornost ani když jsme je fotografovali ze 40 cm vzdálenosti. Cestou do základního tábora potkáváme Jirku, který se ráno vypravil na skalnatý hřeben nad řekou. Dopolední procházka se protáhla na celodenní výšlap. Vzdálenosti a rozměry ve zdejší krajině se zdají být menší než ve skutečnosti jsou a chůze po skalách porostlých mechy a lišejníky také není právě snadná... Kromě nádherných pohledů na pobřeží, fjordy, plovoucí ledovce a údolí řeky Qorqut očekávalo Jirku na hřebenu i setkání se soby karibu a bělokury (bělokur je severským příbuzným našich jeřábků a tetřívků pozn. autora).

Průvodce Per nám nabídl návštěvu některých menších řek v okolí Maniitsoq, kterou jsem s Milanem - fotografem naší výpravy přijal, a druhý den nad ránem opouštíme s malou motorovou lodí náš fjord a míříme severně nad Maniitsoq. Nejprve navštěvujeme ptačí bazary, kde právě vyvádějí mladé desetitisíce racků tříprstých, alkounů a papuchalků a pak přistáváme v ústí říčky Little Narssaq. Říčka je dlouhá jen šest kilometrů a široká od 3 do 10 metrů. Voda v Narssaq je vlivem ledovce zbarvená do zelena a není průhledná. Během dvou hodin rybolovu jsme zde ulovili několik kusů sivenů tažné i stacionární formy. Protože však začíná odliv, musíme se vrátit rychle na loď, která by jinak mohla uvíznout na mělčině. Od říčky Narsaq míříme k pobřeží velkého ostrova Hamborgerland. Na jeho jihozápadní části ústí do moře řeka Karra. Eskymácká rodina, která sídlí pří ústí řeky, odlovuje siveny do sítí i na udici, ulovené ryby pak nařezané na plátky suší ve stínu na mořském pobřeží. Řeka Karra je známá bohatými úlovky sivenů a protože leží jen půl hodiny jízdy lodí od Maniitsoq je častěji navštěvována. Není divu, že domorodci mají obavy z nadměrného rybolovu a nezvané návštěvníky zpravidla odmítají. Průvodce Per nám s otcem domorodé rodiny dojednává přístup k řece. Máme povoleno rybařit jednu hodinu. Řeka je opravdu plná ryb, během několika minut zdolávají Milan i Per první siveny mezi 45 - 50 cm, já jsem však zcela bez záběru. Používám plovoucí žlutou šňůru, která jak se později ukazuje ryby ve zdejší čisté vodě doslova plaší. Teprve, když mi Milan půjčil svůj prut s průhlednou "klírkou", dočkal jsem se i já prvních záběrů. Cestou zpátky k řece Qorqut se zastavujeme na krátký nákup v Maniitsoq a Per kontroluje telefonicky předpověď počasí. Na zítřek je hlášena silná bouře a v přístavu domorodci pevně uvazují lodě, což předpověď počasí jen potvrzuje. Vracíme se urychleně zpět do našeho základního tábora, slunce se kloní k obzoru. Náhle se prudce ochladilo a my vjíždíme do husté mlhy. Během několika vteřin zcela ztrácíme orientaci a viditelnost klesá na pět metrů. Per ubírá otáčky motoru, zapíná GPS a dále se proplétáme mezi mělčinami a ostrůvky pouze díky navigačním přístrojům. Je již po půlnoci, když přijíždíme opět k řece Qorqut.

Na druhý den žádná bouře nepřišla, jen se trochu ochladilo a konečně pro deseti dnech začalo pršet. Bouře však dorazila další den nad ránem. Během několika minut se náš tábor ocitl v troskách a silná větrná bouře charakteru tornáda rozmetala všechny naše věci v okruhu 300 metrů. Bouře odešla stejně rychle jako přišla, začal další slunečný den a pak další a zase další.

Na dva dny jsme se vypravili na řeku Kangia, která leží v sousedním fjordu, jen 20 minut jízdy lodí od Qorqut. Kangia je o něco větší než Qorqut a celý sedmikilometrový chytatelný úsek má poměrně silný proud. První den byl ve znamení větších ryb. Vzhledem k síle proudu i velikosti ryb jsme museli zvolit sílu návazce až 0,28 mm a i tento návazec několikrát nevydržel! Karel první den zdolal 8 ryb ve velikostní kategorii 50-60 cm a Hynek s Milanem nezůstali příliš pozadu. Milan za svou šedesátkou musel dokonce běžet několik desítek metrů, když se zásoba podkladu začínala tenčit. Při ústí řeky jsme pozorovali velká hejna sivenů mezi kterými se objevovaly i kusy délky okolo 70 cm. Na druhý den opět přistáváme při ústí řeky Kangia nad kterou krouží párek orlů mořských. Chytám při ústí řeky, kterou protahují dobře viditelná hejna ryb, ale celý den jsem zcela bez záběru. V odpoledních hodinách pozoruji dokonce množství sivenů, které se vrací zpět z řeky do fjordu. Jejich chování pravděpodobně souvisí se změnou počasí a poklesem stavu vody v řece. Ostatní ten den dopadli podobně - viděli ve vodě množství ryb, některé větší než 70 cm, ale k záběru se je nepodařilo vyprovokovat.

Poslední dny naší výpravy uběhly jako voda a nakonec opět sedíme v letištní hale v Kangerlussuaq, kde nás již čeká Michal s Honzou, kteří po příletu do Grónska zamířili pěšky k řekám a jezerům v okolní tundře. Po třech dnech chůze objevili vynikající loviště a věnovali se lovu tažných i stacionárních sivenů - to je ale zase jiný příběh...